Přestavba webu v plném proudu

Zítřek je volnější den, neváhal jsem tedy a usedl ke komplu… vrtám se v php, v mysql, jsem ve svém sedmnáctém nebi třikrát po sobě. Včera jsem jej opustil až k půlnoci, již s napsaným tématem do něminy… meine wohnung. O půlnoci se jej začínám učit, v jednu to definitivně vzdávám. A přesto jsem to možná uměl z celé party něminářů nejlépe. Profesorka nešťastně naťukávala jména intoušů, zda někdo třídu nezachrání, protože ona termíny písemek a zkoušení nikdy nepřesouvá. Je spravedlivá a zásadová. A nešťastná, když vidí, že se do toho nikdo nehrne a málokdo to má vůbec napsané. „Umíš to?“ ptá se tiše své poslední naděje. Kývnu hlavou. Má radost, opravdovou nefalšovanou radost, že nebude muset dávat špatné známky. Teď už je jasné, že mi dá za jedna, i kdybych toho polovinu přečetl z papíru :)

„Mein lieblingszimmer ist nicht mein zimmer, aber ein zimmer mit personel kompjuter. Ich verbringe hier etwa zwanzig stunde jede woche.“ Priznávám, lhal jsem. Je to skoro jednou tolik :) Snad pět hodin denně, skoro čtyřicet hodin týdně… Dva dny z týdne prosedím u komplu. Třeba to tak není. Každopádně nad tím přemýšlím při návratu ze školy… a postěžuju si djovi, jak je všechno nespravedlivé, když má den jen dvacet čtyři hodin. Jak já bych bral, kdyby měl třeba dvacet osm hodin!!! Mohl bych o čtyři hodiny déle spát. Měl bych čtyři hodiny volného času k dobru. Ale jak to tak dopadá, byl bych spíše o čtyři hodiny déle ve škole :)

Slečna… dnes jsem ji opět „potkal“… její kamarádka musela vyřídit něco u nás ve třídě, všiml jsem si jí a mezi zuřivým listováním v osnovách maturitních otázek z čj si uvědomuji, že by s ní mohla být i ona. Podívám se ke dveřím… stojí na chodbě, pozoruje mě, mému zájmu se usmívá, já jí úsměv vracím a na rtech mi pohrává ještě dlouho poté, co se snažím naučit pět maturitních otázek během pěti minut.

Zažádal jsem si o výpis z trestního rejstříku, do dvou týdnů by mi měl dojít. Kdoví, co v něm bude :) Na poště bylo nutné koupit pajckový kolek. Stojím v řadě asi šesti lidí, pomalu postupuji k přepážce. Konečně jsem na řadě, už se nadechuji, a zaslechnu melodii mobilu. Svého. Někdo prozvání. Jenže mobil neztichl. Odcházím přímo od okénka !!!, vycházím na chodbu… volá mi obchodni-dum.cz, aby mi milá slečna na druhé straně gsm sítě definitivně oznámila, že minoltu do konce roku na skladě mít nebudou. Ruším obědnávku a vracím se vystát zpět novou frontu.

Nad horizontem se vznáší naprosto démonický mrak. Přes celou oblohu jednolitý pruh šedo-temně-ocelové barvy s ostrými okrajy. Jako by tam někde v dáli vyrostlo obrovské pohoří… první, co mi to evokovalo, byla scéna z Pána prstenů, kdy z Mordoru vystoupil Stín a pokryl celou Středozemi. Takhle nějak to muselo vypadat. Neskutečné. Nádherné. Tajemné. Pro digitál bych v tu chvíli i zabil. Jen nebylo koho. Neměl jsem digitál. Nevyfotil jsem to. Nefotím, tedy nejsem.

Oukej,… pro dnešek asi tak vše. Půjdu si číst. I když… kdo ví. Třeba tu skejsnu zase někdy do půlnoci a zítra ve škole umřu. MOTOjuneau chce šíleně spát @ 21:32

před 15 roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.