Přežiju tuhle neděli tak jako každou jinou

Radůzu jsem znal už před slavíky… nebo andělem? Já nevím, co se v hudbě uděluje za ceny a je mi to ukradené, ale radůzu poslouchám. Jo, poprvé jsem ji slyšel v medůze.

Hm, soundtrack k Pulp Fiction… tak nějak si představuju hudbu do auta. Jen jsem línej si ji přehrát na kazetu.

A bloguju, abych nemusel jít spát. Usnul bych? Vstával a usedl přímo k sobotnímu obědu.

Poslouchám Simon & Garfunkel – Scarborough fair… smál jsem se djovi, že poslouchá Sinatru… nemáme si co vyčítat. Pak jsem si po dlouhé době připomněl i báseň Jacquese Brela… dlouhé měsíce uváděla sekci básně na starém webu. To jsem se ji snažil naučit nazpamět, si vzpomínám… marně. Ale nezůstane to jen u Verlaina a jeho Zapomenutého příspěvku, že ne? Jediné básně, kterou si stále pamatuji a vybavuji…

Celý den mě kdejaký úkaz na nebi lákal k focení… blížící se bouře po modři proháněla obrovská bílá mračna s ostrými konturami, západ slunce zase… hm, tak tuhle kompozici nepopíšu. Byla zajímavá, vylezl jsem na balkón, chvilku fotil a pak moji pozornost upoutalo ťuknutí a dopad vosy na podlahu. Lezla tam, vrtěla prdýlkou a točila se v kolečku. Přepnul jsem na makro a začal se věnovat jí… nikam neutíkala, popolízala po podlaze, neustále vrtěla svým zadečkem, snažila se vzlétnout. Odložil jsem foťák a koukám, že má jedno křidélko poškozené, jakoby ztavené… snažila se jej vrtěním zadečku a pohybem nohou nějak spravit, snažila se vzlétnout. A nemohla…

Může mi někdo říct, zda jsem normální, když mi jí bylo náhle strašně líto? Kdy bych jí pomohl, jen vědět jak a moci to udělat? Nemožnost létat, to je rozsudek smrti. A ona s tím bojovala… následoval pád z balkónu na dlažbu pod ním. Neodlétla… nemohla.

Kdo dokáže říci, jaká je cena života? Člověka, zvířete… i obyčejné vosy?

Den plynul dál…

Vydal jsem se sám vyvenčit kima, mohlo táhnout na jedenáctou… venku tma, ticho, vlahý chlad předešlé bouře, přitom na cestách sucho, čisto… a vůně květů. Všechny možné stromy kvetou, sotva pár zelených lístečků, ale tisíce květů…

Bylo nádherně a mě těšilo, že jsem se dokopal jít kima vyvenčit, ještě k tomu sám. Kolik takových krásných nocí člověk zažije? Třešně nekvetou každý týden… každý týden není bouře a každá noc není tak sladce svěží s těžkou nasládlou vůní…

Vracel jsem se domů k domu skrytým za hradbou z trpělivých šeříků a višně s třešní. Dva starší stromy obsypané květy, tiché, klidné… jen občas nějaká z větviček uvolnila kapku dešťové vody… vešel jsem na mokrý trávník, přivoněl k nejnižším květům… hned mě na nose lechtala voda, ale já si přitáhl jiný…

Blížila se jedenáctá hodina v noci, kimča koukal do šeříků a větřil a já jen tiše stál na prvního máje pod rozkvetlou třešní…

před 14 roky | Ze života | 6 komentářů

Komentáře

1 | lucinka | před 14 roky

u nás kvetou kaštany, šeříky si dávají na čas…

reagovat

2 | juneau | před 14 roky

„…z trpělivých šeříků…“ ve vyznamu, ze na svoje kvety trpelive cekaji. miluju metafory…

reagovat

3 | lucinka | před 14 roky

ah, tak to jsem nepochopila, díky za vysvětlení, v tom případě jsou místní šeříky taky trpělivé :-)

reagovat

4 | Hughhh | před 14 roky

poezie → mám jí až po krk…

reagovat

5 | juneau | před 14 roky

z poezie mam rad jedine obdobi: proklete basniky. Vse ostatni mi leze krkem. A ted se to musim ucit…

reagovat

6 | Lukyn.cz | před 14 roky | sweb.cz/skladiste.postrehu

Jsi normální. Mně by jí bylo líto taky. A zrovna tak by mi jí bylo líto, vlítla-li by mně do pokoje. To bych – jak to vždycky dělávám – otevřel okno a čekal až vyletí. :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.