Pro někoho Štědrý den

… pro jiného 24. prosinec. Zatím se rozednívá, tak uvidíme, jak to dopadne u nás – ivka je nalomená, kašel rýma, bronchitida či co, pořád to nějak překlepává… protože co jiného matce od dvou dětí zbývá, že. Včera se začala děsit, že se zadýchává po vyjití schodů, a jestli to tedy nepřejde do zápalu plic. Společně s ní to táhne Bára, která s tím přišla asi první – po probuzení záchvaty kašle, až by z toho plíce vyblila, a rýma kašel přes celý den. Ale to už ustává. Jenže to samozřejmě před pár dny vlezlo i na Adama, a u tříměsíčního mimina jsou tyto stavy „na nemocnici“. Doktorka v pátek naznala, že to nemá na průduškách, takže je to relativně dobré a holt se z toho musí vyléčit. Jen se to pořád lehce zhoršuje, což ale technicky vzato mělo – cca čtvrtý den by měl být nejhorší. Tedy 23/24. prosinec. Někdy se nám Adam dáví v náručí, a my se na sebe bezradně díváme, aby se během chvilky uklidnil, zhltl mlíčko, a na dvě hoďky si spokojeně schrupl. A pak se zase s kuckáním probudil. „Takhle na nemocnicu nemocný dítě nevypadá,“ říká ivka, nebo se tak společně ujišťujeme. Ale je mi jasný, že jiný nátury už by tam se svým nemluvnětem byly. 

A tak je dnes další den, kdy si ráno ještě za tmy Adama beru do obýváku a starám se o něj, při každém zakašlání podrndám atd, a ivka si může pár hodin dospat v lonžnici bez vyskakování z peřin, kdykoli se ozve zakašlání. Nechám je s Bárou spát, dokud budou chtít, zdobení stromečku neuteče … a stejně jsem naznal, že tu panuje vše jiné jen ne vánoční nálada, takže bych se se Štědrým dnem vůbec nezalamoval, nejel ho na dřeň. Bůh ví, co bude. Bára z toho ještě rozum moc nemá, a i když ví, že „budou Vánoce“ a bude se zdobit stromeček, tak si vůbec nepomatuje, že už jsme to společně dělali loni :-) Stejně tak nezná kalendář, takže si to neohlídá, kolikátého je. Jde o to, že včera večer to bylo peklo, kdy jsem Adama hodinu nosil a choval, jinak byl nespokojený (v kočárku/v leže okamžitě řičel) … a jak se pak chce člověk nějak popasovat se smažením kapra, nebo sezením u stolu? Nebo slavnostním předáváním dárků. To tu samozřejmě nezmiňuji klackovitého vosepruta Báru, která celý ten marast ještě zvedá up to eleven, když se jí zachce. Teď mě napadlo, že by to přece jen mohlo vyjít, protože Bára nemá problém s chozením spát o půl dvanácté, a do té doby jede jak na baterky – takže copak nějaký těžký harmonogram: prostě si k dárkům sedneme, až Adam usne, a jestli to bude v šest nebo v deset … :-) Ale to už budeme KO, jako kdykoli jindy.

No a to je tak vše. Šťastné a veselé.

před sedmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.