Produktivní týden, ten poslední prázdninový

Ale co, nás skoro třicátníky nějaké prázdniny moc nezajímají :) Ale týden to byl hezký, především z počasíového hlediska. A neboť se mi dařilo celý týden vstávat brzy, několikrát i s ivonkou po páté, tak jsem měl kolem druhé třetí spoustu práce hotové a za odměnu vyrazil na kole pod modré nebe.

V pondělí jsem si musel ovšem nejdříve zalepit duši, neb jsem v pátek našel kolo na ráfku, a to jen pár minut poté, co se mi v ruce rozlomily jezdecké brýle. Bylo to mé první lepení, takže nadvakrát, a docela jsem se obával, jak dlouho mi to vydrží. Hned ten den jsem vyrazil jen kousek na kopeček, kde jedna červencová vichřice položila celý les a lakatoše to tam stále ještě likvidují. Vypadá to tam působivě, je to prudký svah s lesní cestou po vrstevnici a bez lesa se otevřel nádherný výhled do údolí.

Duše to vydržela, a druhý den bylo opět hezky, vyrazil jsem tedy zostra do kopce … dle mapy si našel místa, kde jsem ještě nebyl, a jel. Potřeboval jsem to objet rychle, abych se s ivonkou scukl na pívu, a tam jsem to dřel. A bylo třeba vyšlapat 350 výškových metrů. Nešetřil jsem se a zvolňoval jen tehdy, kdy už se s nutkáním zvracet opravdu nedalo bojovat, a šlapal a šlapal. Mezi strniště, zoraná pole, po lesňačkách (v tmavých plážových brýlích!). Neustále na hraně. 

Druhý den jsem jel stejnou trasu, neboť poprvé jsem se odchýlil od přesného plánu, tak tentokrát jsem se již při odbočování nespletl. Jel jsem již trochu s rozumem, do extrému jsem to nehnal, předchozí den mě trochu vyřídil. Ale i tak jsem se žádného stoupání nebál a s lesníma cestama se laskal. Dvacet čtyři kilometrů těžkého terénu (to jsem také vjel do zad dědovi, co si v lese zpracovával kalamitní dřevo, a já se mu tam proplétal mezi kořeny), podle GPSky nastoupáno 1200 výškových metrů.

A ve čtvrtek opět krásně! Tak na opačnou stranu údolí, kopce jsou i tam. Táhlý stoupání z tří set do sedmi set metrů, a pak úžasná zapomenutá lesácká asfaltka temným lesem zase dolů. Ty dlouhé minuty čtyřicítkou padesátkou a víření prvního listí, nikde ani živáčka, jen svištění pneumatik. Ráj. Jako bonus vyplašení dvou milenců, ale v té padesátce jsem toho moc neviděl a ani mě to nezajímalo, úzká cesta má úzké zatáčky, takže to chtělo spoustu soustředění. 

kolo-lesni-cesta

A v pátek už nic, ochladilo se o deset stupňů, sem tam pršelo, pracoval jsem celý den.

Nevím, mě prostě ježdění po asfaltu a po rovinách nebaví. A vůbec mi nevadí šlapání do kopce. Spíš je to výzva, jak fyzická (dokážu to vyšlapat?), tak technická (dokážu šlapat tak plynule, abych neztratil trakci? najdu vhodný převod? dovedu najít optimální stopu?). To, že pak nahoře nemůžu popadnout dech, pot mi teče za brýlemi do očí a lokty pálí od kopřiv, to mi nevadí. Tupě zírat do asfaltu před sebou je něco jiného než se popasovat s vymletou neudržovanou rozježděnou bahnitou cestou.

Bez kola bych se asi zbláznil.

před pěti roky | Ze života | 6 komentářů

Komentáře

1 | -hgn- | před pěti roky

Zdravim z dalekych cest. Koukam ze uz trenujes kondici na cestu do stredu zeme!:)

reagovat

2 | juneau | před pěti roky

Kluku jeden, kde ty se touláš? :)

reagovat

3 | -hgn- | před pěti roky

To prece poznas podle IP :)

reagovat

4 | juneau | před pěti roky

Ni hao!

reagovat

5 | -hgn- | před pěti roky

你好!

reagovat

6 | juneau | před pěti roky

Abys mi to tu ještě nenakazil nějakým východním virem!

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.