Prvního června přišlo teplo

Celý květen zima. Když s dětmi ven, tak v bundách, čepicích, dvanáct šestnáct stupňů … zataženo, přeháňky, bečky plné vody. A já dumám, co jsem si to chtěl během těch šesti týdnů vlastně poznamenat. 

Adam roste a „rozmlouvá“ se, člověk se s ním parádně domluví, když bere v potaz, že neumí sykavky a domýšlí si je. Koko mahej! (Kočko, mazej!). Chychím (Slyším). Ale už zase řekne „autobuš“, tam to sykne. Když mu nerozumím, a řeknu nějaké jiné slovo, tak  se vzteká „to ejikaaal!“ (to jsem neříkal!). Autíko! (Autíčko). Zatímco Bára měla svého Yšu (malá plyšová ovečkodečka, bez které nemohla žít), tak Adam si vystačí se starými látkovými plínami, na ňuhnání, které všude tahá a spí s nimi (což je ideální, těch máme plnou prdel a když se nějaká ztratí roztrhá, tak se nic neděje… když se ztratil Yša, tak se musel zase najít). A když ji někde zašantročí, tak chodí po domě a volá „ňunají mínko! ňunají mííínko!“ (ňuhňací plínko!) … a hledá ji.

Mluvit tedy chlapec pořádně neumí, ale traktora si už ochočil jak divokýho mustanga, a jezdí jak starej taxikář. Odkoukal do Báry i eikej yk! (velikej smyk), kdy to rozpálí na příjezdovce z mírného kopečka, strhne volant a sundá nohu z plynu (což zafunguje jako ruční brzda), traktor jde na hladké dlažbě do smyku, a hned zase na plyn a s protáčejícíma kolama driftuje do boku … tohle když člověk vidí, tak se nejde nesmát. Bára to má úplně v paži, ta už si přismykovává i jen aby jí vyšla zatáčka, nebo objevila, že když se ještě při regulérním driftování sveze ze sedátka dolů, tak prcinou „přeřadí“ z dvojky na zpátečku, a traktor driftuje a kola se točí dozadu … no to už jsem jí zatrhl, protože to už by taky na toho chudáka utahaného mohlo být dost. 

Pořídili jsme si americkou ledničku. Běžná lednice s mrazákem už fakt nestačila, a když by do ní člověk potřeboval dát hrnec dva s obědem na druhý den, tak už fakt ani smykem. Když jsem ji vždy otevřel, a přes hradbu do posledního místa zplněných polic ani neviděl, co tam vlastně kde je … tak jsem se fakt už nasral, vybral, a objednal. A samozřejmě když už, tak s ledovačem, a připojením na wifi. Na ledu závislá žena má radost. Nemáme ji připojenou na vodu, uvnitř je 4l zásobník, ale co člověk fakt nečeká je to, jaký rachot ten ledovač dělá. Lednice si tiše vrní, pak se ozve ještě zvuk motorku, který vyklápí formičky na led do zásobníku, zarachotí (lehce) sypající se led … a pak se rozpoutá peklo, protože napuštění té formy na kostky vodou má na starosti asi stejné čerpadýlko, jaké je v běžném kapslovém presovači! Takže na pět sekund randál. V jedenáct, nebo ve tři … zajímavé. Mrazák tvořený poličkami je také dost nezvyk, šufle je šufle. Ale to vyřešíme nějakýma košíkama. Ale objemově máme nyní 2× více prostoru jak v mrazáku (200 l), tak v lednici (400 l).

Opět jsem měl také pračku „na boku“. Někdy v zimě zkoumané uhlíky už tentokrát opravdu dodělávaly, jeden ve svém pouzdru skoro „nechodil“, takže zůstal viset a motor se nerozjel. Objednal jsem nové za 120 Kč (doprava 150 Kč), a vyměnil je. Byl jsem tak přesvědčený o svém umu, že jsem pračku zase zkompletoval a zasunul na místo, aby ji ivka zkušebně pustilaaž tam, jen na ždímání … a motor začal vydávat takové pištivěkvičivé zvuky, jako kdyby se zadíral klíňák. Ještě začal divně problikávat displej, a bylo mi jasný, že je něco špatně. No ty krávo. Ale bylo to vyloženě jen tím, že uhlíky ještě nebyly zbroušené na optimální tvar, aby se té voloviny na motoru, na kterou mají přenášet elektřinu, dotýkaly plnou plochou. Takže zase rozborka, a pěkně jsem je pilníkem pokud možno co nejlépe upiloval. Druhé testovací spuštění už byl famózní úspěch. Opravář jak sviňa. 

Což mi připomnělo, že jsem se také jednoho hezkého dne jal narovnat náš kříž, který jsme s domem podědili. Na rohu pozemku shlíží pod mohutnou břízou do křižovatky, a (asi) kořeny stromu ho za ta léta fest naklonily. A tak mi to po pěti letech jednoho dne asi nějak začalo vadit. Jedno odpoledne jsem ho tedy lehce obkopal s tím, že ho pak na té nakloněné straně šikmo podepřu nějakým kůlem, a budu do něj (do kůlu) bušit palicí, a tím ho donutím se postupně narovnat. No Hurvínek si válku představoval realističtěji než já tuhle srandu, takže to skončilo brutální dírou kolem dokola a vylámáním starého betonu, do kterého byla pata kříže uložena. Teprve tehdy začalo ono rovnání „fungovat“ (logicky, vole…), ale také bylo jasné, že si tím pádem hezky zabetonuju :-) Címent by byl, dva metráčky písku se ve velkém lavóru dovezly v kufru auta, kdo by se kvůli takové trošce vytahoval s vozejkem … ale kdybych tušil, že to nakonec budou poctivé dvě korbice ručně dělaného betonu, tak bych i tu míchačku raději vytáhl z garáže. Ručně si namíchat beton v korbici, to byla největší dřina z toho všeho. Obbetonováno, samozřejmě až poté, co jsem měl kříž absolutně srovnaný do váhy, a také si všiml, že je do mírně jehlanovitého tvaru – dole šířka 25 cm, nahoře 22 cm. Kdykoli jsem ho měl v rovině „zezadu“, tak byl zase „nakloněný“ zepředu, až po chvíli jsem si všiml, že to není kamenný kvádr, ale že se směřem nahoru zužuje. A po dvou dnech podpěry pryč, a kříž zůstal majestátně stát. Rovně. Ale bůh (ha!) ví, na jak dlouho … opravdu za to mohl asi ten masivní kořen tlačící do původního betonu. Příroda má sílu.

Venku je vše krásně zelené a svěží, okrasná jabloň odkvétá, nádherná růžová koule to byla, šeřík je v plném květu a voní přes celý pozemek, pořád bych šomtal po pozemku a „něco“ dělal, ale moc není co. Tedy, zítra odpoledne musím křoviňákem posekat meze, tam už je tráva místy do pasu … ale zase je to „louka“, pučí tam kopretiny, jinde zase modré chrpy, na dvou místech kvete jahodí … to bude zase úmorné obsíkání s chirurgickou přesností. Pak to vše pohrabat, no a pak má člověk obrovskou haldu trávy. A žádný králíky. V pátek pak posekat trávník, ať je to tu na sobotní rodinnou párty 100% ready. Juchů. Ale jinak člověk odpoledne vyjde s dětmi ven, ty se rozprchnou na traktor / trampolínu / písek / za kočkama / … a – není co dělat. Sednout si na terase na křeslo, a čekat na sedmou hodinu. Samozřejmě, neměl bych ven ani chodit, a pokračovat s rekonstrukcí a dokončovat děcák, tam je práce habaděj. Jenže když ten bude dokončený, tak to bude akorát pokyn k zahájení rekonstrukce v celém zbytku patra a na schodišti, a to si moc nedovedu představit. Jednak rozsahem, jednak nákladama … všechno šlo strašně nahoru. Před dvěma roky jsem OSB desky na podlahu nakupoval za 250 Kč za kus (41 desek), letos ta samá deska stojí 570 Kč za kus. Šílené …

před dvěma týdny | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.