Půl druhé... těším se na něco?

Včera jsem se na něco těšil: na svítání… ťukal jsem MMSku a seděl ve ztichlé místnosti, kde se lácek a kouťa ukládali ke spánku, koty už hodiny klimbal u krbu, hudba nehrála a ostatní byli pryč. O půl páté ráno… nechtělo se mi jít spát. Ale jak to celé začalo?

Ivonka mě hodila na tradiční lokaci našich třídních slučáků. Minule byla zábava v plném proudu a já se minul s odjíždějícími profesory, letost jsem tedy dorazil dříve. Jako čtvrtý člověk. Chata zamčená, organizátoři nikde, čekání na sluníčku. Ale nasmáli jsme se, co jiného jsme také mohli dělat :)

Za 20 minut již dojely klíče i pívo, proviant… ale ne pumpička. Měli jsme chlazení, bečku, ale… neměli jsme tlak. Ten dorazil opět za dobrou půl hodinu o ono sucho v ústech už nebylo jen literárním obratem. Postávali jsme venku s dorazivšími profesory, čekali na pumpičku, smáli se… začátek se moc nevyvedl :)

S příjezdem pumpičky se začalo pít (první piva zasyčela), pak přípitek slivovicí od profesorů, dojížděli ostatní účastníci, v krbu se opékaly buřty… na opékátko padla vzrostlá trnka, protože se nám nechtělo jít potmě hledat nějakou lísku. také zábavná kapitola sama pro sebe… v oné trnce byl propletený řetěz, bedny máchající sekerkou, houfy jisker ve tmě… :)

No a tak se pilo, plkalo, pilo, jedlo… klobásy došly, obyčejné párky stály za houby, to byla jen jakási pěna, tedy takové ty rozemleté šlachy, klouby, kůže a spol (to mi nikdo nevymluví). Ivonce jsem napsal, že je to dobře rozjeté a že tedy nebudu odjíždět v noci, ale až ráno. Jenže táta že ve 4 pojede na ryby, takže ráno nebude mít auto. No, tak mě někdo hodí, pár kilometrů a beztak to budou mít cestou. Dnes jsem se dozvěděl, že se máma šla k půl třetí ivonky zeptat, zda nezaspala nějaký můj telefon, abych pro ni přijel, protože se jí nezdálo, že by nás slyšela přijíždět :)

Noc ubíhala, na chatu přijely dvě cizí holky – přítelkyně spolužáka a její kamarádka. Ta se tam neměla moc s kým bavit (mi přišlo), tak jsem se této role s vděkem ujal. Řeč přišla na všechno možné, byla z obce, které jsem dělal web – takže najednou (a náhodou) potkala cizího člověka, o kterém do té doby občas slyšela (její máma dělá na tamějším obecním úřadě). Po chvíli se přidala i druhá holka – spolužák se nemohl se všemi dorozloučit, a tak se přidala ke své kamarádce a ke mně (stejně nás tam již bylo víc). Pochválil jsem jí boty – piškotky nebo balerínky, tak nějak o nich ivka vždycky mluví… sestra si totiž stejný typ bot v týdnu koupila a já jí v kupéčku začernil špičku, když jsem ji šťouchl do nohou, abych ji upozornil na něco za oknem… myslel jsem, že mě z něj vyhodí.

To toho mě zastihl luky, že mám(e) zavolat evě, která nemá ani kredit na to, aby na cokoli odepsala a dnes má narozeniny (a nemůže tam být). Tak jsem vyšel před chatu a vytočil její číslo. Nakonec, o pár hodin dříve jsem jí k narozeninám popřál :) Viděl jsem ji na slučáku před rokem, ale nevzpomínám si, že bychom si nějak popovídali, o to vděčnější jsem byl za tenhle rozpustilý a veselý hovor. Po chvilce mě pochválila, že jsem první, kdo se nevymlouvá na docházející kredit – už několikátým rokem táhnu paušál, v tomto měsící T-Mobile vrací zálohu, nakonec stejně mi to jde do nákladů… takže nebyl problém povídat si a povídat. Bezpodmínečně se musíme sejít na icq, říkala, ale podle dodaných údajů ji nemůžu najít, potvoru. (o 5 minut později) Aha, „online only“ zaškrtávátko… takže nyní už ok.

Vrátil jsem se k holkám stojícím v předsíni a užívajících si chlad noci… z haly začala dunět tvrdá muzika, až nebylo slova slyšet, zavřel jsem tedy beze slov její dveře, abychom na sebe nemuseli křičet. Nebylo to nutné, ale přišlo mi to tak lepší. Mirka pak řekla něco o tom, že jsem džentlmen a já se smíchem nevěděl, co na to říct. Protože mi to přišlo strašně směšné :) Tahle nálepka se se mnou táhla celý gympl, a po letech (a ještě k tomu na slučáku) stihnu za půl hodiny udělat na cizí holku maximálně pozitivní dojem – tak, jak jsem to den co den dělal na gymplu :) Nebudu to dál pitvat, ale potěšilo mě to :) Proto to zmiňuju.

Pak najednou třetí hodina a všichni odjeli. Zbyla nás menší polovina, která se rozcházela spát do patra. Já si opekl další buřt (a stejně jako předchozí se nedal jíst), chlemtal kofolu… nakonec, za celý večer jsem vypil čtyři piva a tři malé panáčky slivovice. Tvrdého byla spousta, ale nechtělo se mi do něj.

Takto jsem se tedy dostal až k okamžiku, kdy jsem z mobilu odeslal včerejší post. Bylo půl paté, všichni usnuli a já začal ze stolů sbírat sklenky a talíře a nosit je do kuchyňky. Tam jsem si zatopil v kamnech, protože tam bylo o poznání chladněji než ve vytápené hale (kde jsem také přidával do krbu a ve vedlejší místnosti do kotle centrálního topení). Snosil jsem si do ní část skla, začal jej pomalu umývat, abych zbytečně necinkal… za hodinu a půl u dřezu bylo vše umyté a čisté. A spát se mi stále nechtělo. Přidal jsem do kotle, do krbu a posadil se k němu. Bylo šest hodin, za okny začala noc temně modrat.

Nechtěl jsem čekat na probuzení ostatních, nakonec již dávno jsem se rozhodnul, že domů vyrazím pěšky. Nebylo to dál než šest kilometrů, teple oblečený jsem byl, bude to hezká procházka. Jen jsem nechtěl dorazit moc brzy, abych v případě zamčeného domu nemusel nikoho burcovat. A tak jsem do sedmi hodin seděl před krbem a chvilkově v sedě usínal a procital. Takhle mi ta poslední hodina na chatě utekla rychle :)

Sedm hodin, oblékl jsem se, sbalil si baťoh a vyrazil chladným ránem od chaty k silnici. Minul jsem obyvatelku sousedního stavení vedoucí kozy na pastvu, popřál jí dobré ráno a vydal se po silnici na východ. Zima byla, a pěkná… jinovatka na stéblech trávy mi na dobrém pocitu taky nepřidala, ale dalo se to bez obtíží snášet, prostě jsem strčil ruce do kapes a mašíroval po krajnici směrem k lesu. V něm mi přišlo příjemněji, minimálně tam nepofukovalo… projíždějící auta mě nevzrušovala, protože jsem nikam nespěchal. Cestu by mi zkrátila, ale pak bych musel u ivonky někoho budit, aby mě pustil domů :)

A tak jsem šel a šel chladným ránem, až jsem těch pět šest kilometrů za hodinu a deset minut ušel. Bylo čtvrt na devět a já překvapil ivončinu mámu v kuchyni :) Ivonka ještě spala, sedl jsem si tedy k počítači a brouzdal si. Brzy vstala, ale bolela ji hlava a ani mi nic neřekla. Vzal jsem si knížku a sešel do obýváku, kde jsem si až do oběda četl (4 hodiny!). Ivonka se mnou prostě nemluvila. Nezajímalo ji, kdy jsem přišel, jak jsem přišel, ani co se včera dělo… sedla si se snídaní k televizi a mlčela. To mě naštvalo. Z mého pohledu neměla důvod se zlobit. V osm ráno dorazím naprosto střízlivý, místo abych ji o půl třetí tahal z postele (musela by pro mě jet) a pak ji opilecky obtěžoval. No, naštval jsem se a četl si a četl. Spát se mi nijak extrémně nechtělo… samozřejmě bych okamžitě usnul, ale tím bych zabil celý den. Takže jsem se držel.

Po obědě jsem se jí (už podruhé) zeptal, proč se mnou nemluví a dokonce vypadala, jako by ji to překvapilo, jako by žádné výhrady neměla. Jen očividně neměla na programu jakkoli se mi věnovat. To bylo hodně těžké ráno a poledne, to mi věřte. Odešla, ani číst už mě nebavilo, šel jsem nahoru do pokoje a v jednu hodinu zalezl oblečený do postele… ne proto, že bych byl ospalý. Ale prostě proto, že jsem neměl nic jiného na práci. Okamžitě jsem usnul.

Ivonka s rodiči jela mezitím k babičce, která se po mně samozřejmě sháněla a když zjistila stav věcí – spím po flámu (i když bůh ví co jí řekli)… vlastně jí řekli, že jsem dorazil v osm ráno. A ona hned na ivonku, ať se na mě hlavně nezlobí a ať mi to nevyčítá (taková rada do života). Já nevím… jsem snad retardovaný či naprosto asociální, ale kde je problém v tom, že přijdu ráno střízlivý z flámu? Jaká výhoda by byla, kdybych došel ve 4 ještě přiopilý a měl za sebou x kilometrů mnohdy naprosto neosvětlené cesty? A dobýval se do zamčeného domu? Jak snad vidíte, měl jsem v tom systém a pěkně jsem to promyslel, a přesto jsem to dostával docela hezky sežrat. A pokud to tak nebylo, tak jsem to tak minimálně cítil.

Spal jsem do 4, kdy se ivonka vrátila a jela dál na bouling s holkama. Původně jsem měl jet s ní (řidič), aby mohla pít, ale to bych tam dvě hodiny seděl a koukal na ně, a už v poledne jsem jí řekl, že se mi tam absolutně nechce. Takže jsem se jen otočil na druhý bok a ani na ni nereagoval – v tu chvíli, po prvních dvou třech hodinách spánku, jsem ničeho jiného ani schopný nebyl. Hlasitěji za sebou zavřela dveře, ale bylo mi to jedno. Já byl nasraný nonstop posledních x hodin.

A v šest telefon, cizí číslo. Měl jsem sto chutí to nebrat, případne volajícího poslat do prdele, ale byly to holky, že jedou z boulingu přímo do restaurace na večeři, tak že mě vyzvednou… a ať si vezmu doklady, že budu řídit. No budiž, co mi po takovém dni zbývalo. Oblékl jsem se a za půl hodiny již v restauraci čekáme na druhou polovinu… ti přišli po dobrých 45 minutách, což taky potěší. Jídlo jsme si stejně raději objednali dříve a nečekali na ně, zbytek popíjel víno, já broskvový ledový čaj. Nebylo mi moc do řeči, těch pět hodin spánku nebylo nijak vydatných… druhak taky těžko mít co dodat v rozhovorech lidí, co se vidí prakticky neustále. A tak jsem si ty čtyři hodiny užíval nealkoholickou kratochvíli s neustálými velmi oblíbenými dotazy, proč se tvářím jak se tvářím a proč pořád nic neříkám a tohle a tamto. Na začátku jsem si to také vyříkal s ivonkou, která na mě samozřejmě naštvaná byla, jednak protože jsem zůstal na chatě do rána, druhak že jsem odešel spát a nezavezl ji tedy na bouling a řídit musela ona. Spát jsem šel, protože se mi absolutně nevěnovala, ale to nechtěla slyšet. Postupem času, jak se víc a víc opíjela, mi stejně pořád jen odpouštěla a tvrdila, že už se na mě nezlobí, ale mě to sralo pořád stejně ne-li víc, protože přece neměla žádný důvod se na mě zlobit. No a pocity vynuceného abstinenta mezi bandou opilých lidí… co k těm ještě dodat, že? Čtyři lahve vína pro čtyři lidi, dvě sklenky rozlité na ubrus… ten jsem měl prozkoumaný do nejmenších detailů, stejně jako různorodé lahve postávající na něm. Co jiného tam taky dělat. Je pravdou, že lidi, se kterými jsme tam byli, jsou vlastně moji nejbližší přátelé z ivončiny strany, ale tenhle večer prostě nebyl šťastně vybraný. Jasný nedostatek spánku, kvůli kterému mi byla neustálá zima (to nepotěší), nekončící rejpavé narážky, odpouštějící ivonka, opilecké chování ostatních, bengál a bordel… Xkrát jsem měl chuť vstát, poslat všechny do prdele a odejít… pravděpodobně by ale nikomu ani trochu nedošlo, jaké jsem k tomu měl důvody. Ať žije přetvářka. Užil jsem si čtyři hodiny pekla, které v jedenáct nekončilo. Stavili jsme se totiž pro ivčiny rodiče do jiného podniku, a tam jsme opět na bezmála hodinu skončili u stolu jejich bandy a od tří rumů mě zachránilo pouze řízení. Pila tedy ivonka a jednu rundu objednávala i sama… tři rumy na litr vína. Nebránil jsem jí (taky o žádné svolení samozřejmě nežádala), ale všechno co jsem měl na sobě bych okamžitě vsadil na to, že jí bude kurevsky blbě.

Jak může být někdo tak neuvěřitelně pitomý??? Zapít litr vína třemi rumy? Doma mi neustále tvrdila, že to byl jen jeden, ale seděli jsme tam dva, jeden byl už notně opilý a druhý ne a byl jsem to já. K půl jedné jsme konečně dorazili domů, ivonce se samozřejmě blbě udělalo už v hospodě a doma ještě třikrát… nakonec i proto tu už dvě hodiny sedím: dávám na ni pozor, zatímco spí.

Taky se mi opilecky rozbrečela, že nechce být nemocná… protože má ještě ke všemu určitě horečku a že celý týden měla osmatřicet. Ano, to je totiž moje ivonka a její přístup ke zdraví. Vystudovaný zdravotní laborant a aktuálně studující biochemik, který měl před třemi týdny střevní chřipku s úžasnými nvolnostmi, pak týden totálního nachlazení, pak týden hrozného kašle, nyní týden horečku, celou tu dobu neurčitou bolest za krkem a k návštěvě doktora jsem ji musel dokopávat dva týdny, takže si ho na přespříští týden konečně domluvila. Den co den sedím na koleji a poslouchám přes icq ty její stesky o tom, jak příšerně ji dneska zase bolí krk, ale jít k doktorovi? To přejde + jen jsem špatně ležela + to je beztak tím a tímhle +… Dovede si nějaký milující partner představit, jak strašně jsem na ni nyní nasraný?! Neznám nikoho, kdo by se svým zdravím nakládal lehkovážněji než ona. Píšu to sem takhle otevřeně a je mi jedno, jestli si to přečte, zítra ráno dostane tak jako tak kapky a velkou část tohohle se dozví. Alespoň nyní, po jednom z nejhorších dní posledních let, jsem o tom přesvědčen.

Bylo to peklo. Dnešní den byl peklo. Ale rozhodně ne z důvodu mé účasti na včerejší akci.

před desíti roky | Akce Ze života | Komentáře zakázány

Komentáře

Komentáře nejsou pod tímto článkem povoleny.