Půl páté ráno ... za okny svítá

Ano, vešel jsem potichu do domu, prošel dvě patra a místo abych zamířil do třetího, zůstal jsem v druhém u počítače. Chci psát… chci mluvit. Chci, aby mě někdo poslouchal.

Diskotéka… co všechno si pod tím člověk představí… zábavu, tanec, hluk, kouř, rytmus, dunění, holky, kluky (bohužel), alkohol… je to v tom, od každého kousek. Někdy je člověku na blití, jindy děkuje bohu za takové noci. Neděkuji bohu za takovou noc. Ale jsem za ni vděčný. Byla jiná, byla zvláštní… a možná zase jednou spatřím úsvit.

Jak jsem na tom teď… po protancované noci jsem unavený a ospalý, pálí mne oči, potřebuji zaspat neustálé blikání stroboskopů… mám hlad, ale naštěstí mi přestalo hučet v uších. Opilost po litru a čtvrt červeného vína dávno necítím… vytancoval jsem ji do poslední milipromile. Píše se mi dobře, horší je to s ovládáním myši. Ta teď není podstatná… v půl páté ráno každá spořádaná myš spí. Jen ta bolest očí…

Jak to začínalo… jak by? Koupili jsme si vstupenky po 35ká a v sále se jako jedni z prvních usadili na svoje oblíbené místo. Čas se plazil kolem, přes nezáživnou hudbu se dalo trochu konverzovat, koupilo se první pití, rozpoznávaly se známé tváře… všiml jsem si a viděl ji snad poprvé po roce. Asi by jí polichotilo, jak velký význam přiznávám, ale co je to platné, je zadaná… šťastně zadaná. Doufám.

Jenže co mezi námi je? Známe se. Jsme přátelé? Rok či více jsme se neviděli. Jsme nepřátelé? To snad ne. Těžko bych se zvedl a šel z aní, neudělal jsem to nikdy předtím a pochybuji, že to provedu v budoucnosti. Byl jsem tam já, byla tam ona… od té doby jsem nebyl v sále „sám“.

Po prvním drinku parket, moderní přeřvávající dance… no dejme tomu, nic jiného nikdo nečekal. Nějaké to vlnění a přešlapování do rytmu, rozhlížení se… stojí, tančí támhle… podívala se na mě. Teď odešla k baru. Vrací se… kde je teď? Věděl-li jsem o ní, nevšímal jsem si jí. Neviděl jsem ji, pak ji hledám. Šílené… a přitom tak obvyklé.

Je mi zvláštně… přiopilý, unavený, odpoutaný od reality, netečný… jen tančím, přešlapuji na místě… loutka bez duše, vše je mi podezřele ukradené, máloco mě zaujme…

Přitančí karel, jeden z narušených. Ve vztahu se mnou hodně problematická osoba. Žďouchl do mě. Bez reakce ho pozoruju a mávnu na něj, nechci to nijak řešit, otupělost, netečnost… nový žďouchanec, letím o metry dozadu… nebráním se, jako bych se už od počátku jen hodlal dožít konce. Vše kolem je mi ukradené. Zatáhne mě na okraj parketu, ke sloupu, v randálu hudby slyším něco o www stránkách, mém psaní, urážkách jejich party… je opilý, samozřejmě. Napřahuje se, vidím jeho zatnutou pěst… jen se opírám o sloup, mohl by mě zastřelit a nehnul bych brvou, je mi to všechno jedno… podezřele klidný. Obrovská rána rozechvěje sloup, pak další… stojím bez pohnutí, čekám, co řekne. Přesto naplnu zapojuji moje diplomatické schopnosti, jsem přesvědčivý… problémem je samozřejmě opilý vojta, kdo jiný. Dj vše sleduje přes moje ramena připravený zasáhnout v případě nouze, vojta mezi případy nouze a vyjednáváním nerozlišuje, vrhne se na karla a čtyři lidé se vrhnou na něj. Chvíli tam létají pěsti, táhneme vojtu pryč a rychle se vracím vše vysvětlit, urovnat, usmířit… podávám si s ním ruku. Mír… na jak dlouho? Byl to přehnaný optimismus, myslet si, že už je tohle za námi. Mluvil-li o mých pomluvách, pak mohlo jít jedině o starý blog, který je už rok uzavřený. A kam, jak vidím, mělo přístup hafo lidí…

Večer pokračuje, tančíme od sebe v uctivé vzdálenosti, nic než pohledy nás nesbližuje… ploužáky jako beznadějný singl vynechávám, odcházím ke stolu, popíjím… tančí s vojtou. Aby ne, znají se a navštěvují se, jo já jsem mimo… song končí, vojta odchází a ona se opřená o sloup pomalu sváží k zemi, kde zůstává. Jak by bylo snadné vstát a dojít k ní, zatančit si s ní… jen by to jiného kluka (skina) nemohlo napadnout dřív. Spíše by se nesměl odhodlat dřív než já… otupělost, netečnost, beznaděj… dj chce jít na vzduch, beru si s sebou pití a odcházíme… pohled na ni v objetí jiného, pozoruje mě a čte si v mém zklamání. Utopil bych se ve víně, kdyby to nebyl takový patok a mně nebylo mírně nevolno…

Parket, noc, kouř, hudba… přitančí vojta a ona za ním, a co bych já dále předstíral, vždyť mě láká být s ní, povídat si s ní… tančit s ní… stojím před ní, povídáme si, překřikujeme aktuální vypalovačky… set ploužáků, ani ten nás (díkybohu) nerozdělí… tiskneme se k sobě, hraje snad bryan adams nebo co mi to připomíná, její tělo žhne a moje též, permanentní nevolnost to jen podporuje a já s eironicky usmívám. Jsem jí tak blízko a přitom mi to dělá tak zle… tančíme dlouho, s malou přestávkou (kdy ji zajal jiný) až do konce diskotéky… dj odešel, sál se vylidňuje, sestra má práci odlepit spolužačku janu od jiného kluka, ale jako správný sourozenec nehodlá dělat křena a mizí, aniž bych to zaregistroval. Vojtu odváží bratranec (opět díky bohu), zůstávám s  sám ve tmě před kulturák, část cesty máme společnou, doprovázím ji. Povídáme si, často se smějeme, je mi nádherně a vůbec mi nevadí rozhodnutí doprovodit ji až k chatě, což je pro mě několikasetmetrová zacházka. Nemohlo by mi to vadit…

A ona neodchází domů, dřepne si na rosou vlhký trávník, já na něj rovnou ulehnu, povídáme si a noc utíká, vzpomínáme, rozebíráme, plánujeme, vysvětlujeme… spoustu, spoustu si toho říkáme. co všechno už je pryč… tmou k chatě šli, a nyní svítá, nebe nad mraky světlá a naše ještě spalující těla hřejou, není nám zima… ale přitom oba máme hlad a je to i slyšet :) Povídáme si… vesnice po dnámi spí, náhle zhasne i veřejné osvětlení, projedou dohromady jen tři auta… a přesto je toho čím dál více vidět. Svítá… kolik úsvitů slunce jsem z její chaty pozoroval… a krásnější nikdy neviděl…

Je jí zima a mě taky, po hodině povídání už přicházejí dlouhé pomlky. Zvedáme se z trávy a přesto se nic nezmění, povídáme si… až se rozhoupu a loučím se, přistoupím k ní a chci ji políbit, opravdu políbit… nedá mi nic než obyčejnou pusu, usměje se. „Vždyť víš, že víc nemůžu.“ Vím, a více nechci…

Lhal jsem. A po rozloučení odcházím…

Vesnice je nádherně tichá a plná světla, po sluníčku ve čtyři v noci ani stopy, ale po tmě už vůbec ne… tajemné a osamělé šero, kráčím po asfaltu a hlavou se mi honí myšlenky, hladový a naprosto střízlivý. A překvapuje mě postava odnikud se vynořující, nějaká žena v džínách a červené bundě s bílou kabelkou kráčí sto metrů přede mnou, celá šíře cesty jí nestačí. Jsem zvědavý, kdo to je, mám chuť ji dohnat, povídat si s ní, seznámit se s jejím osudem… neví o mně, beztak jí taky hučí v uších. Jsem od ní padesát metrů a ona zahne k jedné hned u cesty stojící budově, vidím ji v předklonu, záhy si dřepne do trávy a hned se zastavuji, neb mi dochází, že právě dělá něco, při čem bych ji vyrušit nemusel. Ruce v kapsách, rozhlížím se do všech směrů, sleduji blikání nebe, což je pozůstatek x hodin stroboskopického šílenství… postava se zvedá, kráčí dál a ještě padesát metrů si spravuje džíny, já kráčím za ní, ale už ji dohánět nehodlám. Záhy jsme na hlavní silnici, z dáli slyším auto a zastavuji se, abych jím nebyl spatřen. Pro jistotu. Co kdyby se něco stalo? Co kdyby tohle a tamto? A kdo by si ve čtyři ráno nevšiml nápadně oblečené ženy a za ní padesát metrů kráčejícího někoho jiného? To je podezřelé, nemyslíš?

Ano, i na tohle myslím. I tohle v mém životě hraje roli… ze zákrytu domů vstoupím na silnici až po přejetí auta, žena mezitím vstupuje do domu jiného a mám celkem představu, kdo to mohl být. A o pár desítek metrů dál potkávám dezorientovaného (opilého?) dědu, vůbec mi není povědomý, s pozdravem ho míjím, on se mě chvíli snaží následovat, což mi nahání kvalitní hrůzu a brzy zapadnu potichu do domu. A co bylo dál, to už tušíš…

Chtěl jsem toto napsat… chtěl jsem si s tebou povídat. O večeru, o , o čemkoli… uběhlo tři čtvrtě hodiny. Bude čtvrt na šest… a za okny se nic nezměnilo, jen toho světla je více. Ale přes mraky úsvit neuvidím… paprsky se prohánějí po kopcích kolem půl šesté… to už budu spát. A usnu vůbec? Bolí mě hlava… a toto už po sobě číst nehodlám. Co jsem opravil, to jsem opravil, co jsem neopravil, to opravím později/nikdy…

Celý večer a celou noc jsem přemýšlel o jedné věci: co sem pak o večeru/noci napíšu. Co ti povím… přemýšlení o tom, jaký bude nadpis, mi zabralo celou cestu od chaty až po spatření ženy přede mnou.

Myslím, že něco není v pořádku.

před 14 roky | Akce | 8 komentářů

Komentáře

1 | Maja | před 14 roky | so-amazing.com

Ty pises jak spisovatel… neuvazoval jsi o tom, ze bys napsal knihu?? Ne, myslim to vazne… Jinak ver, ze s odtajnenim denicku mam problemy i ja… Lidi jsou proste strasni, s tim nic neudelas….

reagovat

2 | ailyn | před 14 roky | ailyn.wz.cz

máš pravdu, něco není v pořádku. ale to přejde, vím to…

reagovat

3 | pif | před 14 roky

krasne sem se zacetl… vice takovych postu :) krasne

reagovat

4 | Hughhh | před 14 roky

myslel jsem ze na ty oroseny trave bude nejaka akce a ono nic…

reagovat

5 | Lukyn.cz | před 14 roky | sweb.cz/skladiste.postrehu

Pěknej článek… Byl jsem napjatý od začátku do konce. ;)

reagovat

6 | pif | před 14 roky

jj uz to tak vypadalo, ale holcina aspon potom nemusela litovat ze udelalo neco co nechtela :))

reagovat

7 | Maja | před 14 roky | so-amazing.com

Ahoj, muzes mi prosimte poslat na mail moje cislo ICQ? Mam preinstalovany comp a nemuzu ho najit a prihlasit se…. Diky.

mjangel22 (at) hotmail.com

reagovat

8 | chuck.m | před 14 roky | morrisland.wz.cz

pripadam si jako bych tam byl, jako bych to prozil… jak to delas?

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.