Půl páté... těším se na svítání

Kouťa před chvilkou na své posteli ze židlí usnul, láďa na karimatce na zemi se o to snaží. Jsem poslední vzhůru. A ještě dlouho budu. Třídní slučák končí, zbylo nás tu pár. Dvě holky v patře, sedm kluků roztroušených po stavení. Počkám, až tu všichni usnou a pustím se do umývání skla a nádobí. Nechci jít spát, chci být brzy pryč… Počkám do svítání, k ivonce je to nějakých 5 km. Ranní procházka.

Akce ušla. Spousta pokecu, po roce jsem se se všemi shledal, bylo to fajn. Zavolal jsem si s evčou, což byl velmi pozitivní okamžik večera. Poté jsem se vrátil k Mirce, kamarádce přítelkyně spolužáka. Nikdo se s nimi moc nebavil, pustil jsem se do toho tedy sám – a s radostí. Dříve jsem se seznamoval pořád, teď mi to chybí. Povídali jsme si, pochválil jsem jim boty (aktuálně trendové piškotky), co posloucháme… Taky to bylo fajn. Pak odjeli. Pak ostatní. A teď už jsem tu sám. Byla chyba zůstávat tu, ale nic s tím nenadělám. Těším se na tu ranní procházku.