Ráno ještě nezačalo a ptactvo již zpívá

Vojta slavil dvacet tři let tuším, tak jsme slavili a pili až do rána. To jsem u ohně zůstal jen já, sestra, martin odkudsi a peťák, který spal na lavičce a nebyl schopen odejít. Je po čtvrté hodině, já pololežím polosedím na posteli v pokoji a otevřeným oknem poslouchám ptactvo. Pro ty křídlaté padouchy už začal nová den. A my stále ještě nešli spát.

Na každé oslavě svých narozenin se vojta těšil, jak mu přijede dvacet kamarádů … roky a roky to bylo stejné a vždycky jsme tam nakonec byli jen my a jeden dva tři rozpačití bývalí spolužáci. Letos to bylo bez bezmezných očekávání a dopadlo to nadmíru dobře, vojta oslavu ustál bez ztráty kytičky a spát šel až někdy ve tři, kdy jsme už u ohně zůstali jen my nejvěrnější. A nad hlavami ptactvo a obloha lehce modrající… výhled z okna pokoje mám přímo na východ. Budu čekat na východ slunce? Nic lepšího mě stejně nečeká…

Je mi jedno, kdo to čte, kdo to nečte, nevím ani kolik piva jsem vypil, minimálně pět desítek … to není nic moc, určitě zvládneš víc a ani si neodříhneš, jasně. Ale mě to stačilo a ještě o tři čtvrtě na čtyři jsem si opíkal buřt. Mňamka. Ale byl jsem tu sám, ivonka nepřijela. A venku zpívá ptactvo…

Zítra budu spát až do oběda. Protože místo práce nemám nic lepšího na práci. Klientka, které jsem tvořil web, na který jsem vzhledem ke školním a jiným povinnostem neměl moc času mi dnes … včera … napsala, že se mnou ukončuje spolupráci, protože si ji představovala jinak. A to mám k dnešnímu dni 90 % webu hotového, grafiku jsem grafikovi již dávno zaplatil … a co mi zbylo? Hovno … zpěv ptactva a řev motoru náklaďáku supícího do kopce. Na východě svítá… dojdu si pro napájení a budu čekat na rozednění. Tak často jej člověk nezažije, a přitom je to krása.

Stejně usnu.

Usínám už teď … bude mi muset stačit vzpomínka na roky, kde jsem tenhle deník ještě nepsal, kdy to byla jen jedna část divného webu pojmenovaná Úvahy a efa nás ještě zvala k sobě na chatu nad vesnicí, kde jsme se propíjeli k ránu a snili své sny tam nahoře nad údolím, kde jsem seděl v křesle na verandě a hodina za hodinou míjela svůj čas, zatímco se obzor na východě barvil do modra a údolí pode mnou se probouzelo k životu. Ten čas se už nikdy, nikdy, nikdy nevrátí. Dospěli jsme, odešli jsme, neznáme se.

A pak o půl páté ráno posloucháme zpěv ptactva a víme, že před lety tomu nebylo jinak. Jen to bylo lepší, krásnější, tajemnější … naivnější.

Teď už jen … :music: This is the life.

před osmi roky | Akce Ze života | 1 komentář

Komentáře

1 | juneau | před osmi roky

To je fór, ono už se rozednilo. Ani jsem si skoro nestihl prohlédnout fotografie z oslavy a nebe je modrošedé … nový den je tu.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.