Somebody told me, že už je po půlnoci

A tak jsem včera zase zuřil raketu po silnici kolem řeky k jihu… jak po tankodromu, uježděný sníh byl samý hrbol a výmol, sem tam čistý led. Ale jel jsem za ivonkou. Ze dvou důvodů.

První důvod byl ten, že ji dnes ráno čekala zkouška v Brně, a to již v sedm hodin. Potřebovala vyjet o půl šesté, což je mizérie sama o sobě i bez předpovědi počasí, která na dnešek hlásala další sněžení (hovno leda). A tak jsem nechtěl, aby jela sama. Večer jsem přijel, obětoval a po páté s ní také vstával 

Druhý důvod byl, abych řekl „ahoj“ jejímu tátovi, který někam odlítal. Někam. Opravdu. Prostě někam. Šéf oné místní rybářské bandy totiž pozval tátu a dva další kamarády od nich na „tenisový výlet“ do teplých krajin. Dlouhé týdny věděli jen to, že „poletí“. Pak jim bylo oznámeno, že poletí deset hodin. Dnes k ránu vyrazili do Prahy na letiště, byli odbaveni, ale stále neznali destinaci a šéf jim neřekl ani fň. Teprve když došli k patřičnému gejtu, zjistili z monitorů, kam je vítr a vzdušné proudy zanesou. Teď už si někde pokuřují cohiba esplendidos po celodenním mlácení do tenisáků. Modří už vědí. To se někdo má 

No a zatímco oni svištěli po dálnici na Prahu, my s ivonkou vstávali. Na pátou ráno tedy zvyklý nejsem. Po čtyrech hodinách spánku. Dovezl jsem ji na parkáč poblíž školy, dal pusu pro štěstí, zachumlal se do bundy a na sedadle spolujezdce to zařízl. Co taky o půl sedmé v Brně dělat. Do školy jsem s ivonkou jít nemohl, a i když jsem si vzal noťas, abych pracoval na diplomce, ani mě to napadlo (no… vlastně mě to „jenom“ napadlo). Před osmou jsem se probudil zimou, neb venku bylo pod nulou. To už jsem měl dávno i čepici a šálu použil jako pokrývku nohou. Deset minut nastartované auto se moc nevytopilo. No zážitek. Jak před rokem u Narviku.

Domů jsem dorazil po obědě a vrhl se do práce.

Diplomka, diplomka…