Speciální hudební mix a čokoláda k tomu
Obvykle mám ve winampu všechny mp3ojky a nechávám náhodný výběr. Zvláštní zvyk. Ale tak dávný, že už ani nevím, kdy jsem s tím začal. Ovšem poslední dobou jej často narušuje nadvláda posledního alba Madonny a dvou alb od The Killers. A dnes? Speciální mix asi třiceti písniček, co mi při procházení seznamu padly do oka. Již pár dní mi pomáhají se statistikou.
Modest
Mouse – Dashboard dohrálo, Manu Chao – Me Gustas Tu
začíná.
A jak nyní ivonce přes ajsko vysvětluji, vzal jsem doma dlouhou čokoládu, co jsem dostal, nalámal ji na políčka, nasypal do sáčku a dovezl do prahy. Udělám si před spaním potěšení.
Takže tak. Vrátím-li se k nedělnímu blogování o sexu, musím se pousmát
nad jednou poznámkou kdesi přečtenou: „Konečně řetězovka, která není
o hovnu.“ Tesat do kamene. Todomondo – Liubi, Liubi, I love you Psal jsem,
jak mi z toho všeho bylo
smutno. Nešťastně pochopeno, ale byl to pocit okamžiku. Z odstupu dne
či dvou… zvláštní a výjimečná akce. Už pro tu mnohdy
odzbrojující upřímnost. Za sebe ailyn a charlotce děkuji.
The
Prostitutes – Sunshine
Čokoládu už nebudu. Být holka, snědl jsem si svůj půlroční příděl
Na úvod dnešního
znásilnění českého jazyka bych rád vzpomněl několik střípků, které
by možná zapadly – tedy určitě by zapadly. Royksöpp –
What Else Is There. Teda, vzpomínám si jen na jednu. Jeden.
Je to asi tři týdny zpátky, co jsem s ivonkou přijel domů. Kimča
neseděl za oknem, dveře pod domem zavřené, tak je hergot někdo doma nebo
ne? Odemkl jsem, uvnitř rozsvíceno a pod pootevřenými dveřmi na konci
chodby (místnost s pračkou + další místnost s wc) nějaký pohyb stínu.
Někdo je na záchodě, řekl jsem si a dál to neřešil, natož abych
vyrušoval S ivonkou
jsme vyšli do patra, poshazovali tašky, postavili si na kafe, usadili se ke
stolu, já koukal do novin… a čtvrt hodiny nic, v domě ani pohyb. Inu, vzal
jsem mobil, zavolal mámě a ta že jsou s tátou a kimčou právě v lese,
ale že už jdou zpátky. Asi jsem ani nic rozumného neodpověděl a zavěsil
jsem. Patnáct minut jsem byl na 100% přesvědčen, že dole je někdo
z rodiny. Teď jsem měl na 100% jistotu, že tam není nikdo z rodiny. Vstal
jsem, v kuchyni si vybral nůž ani příliš velký ani směšně malý a
sešel potichu do přízemí, k na pár centimetrů pootevřeným dveřím. Co
dělat? Jediné, nad čím jsem přemýšlel, že se musím připravit na
cokoli. Samozřejmě jsem si neplánoval, jestli bodnu nebo ne, ale když už by
se moje temné myšlenky vyplnily, tak já nesměl být ten překvapený.
Vnitřní obrnění proti čemukoli, co za těmi dveřmi čeká. Protože
pohyboval-li se tam předtím stín (jak jsem pode dveřmi určitě viděl),
muselo tam něco být. S nožem za zády jsem kopl do dveří
a ty prudce odhalily prázdnou místnost. Přízemí má místností více,
vetřelec měl spoustu času se neslyšně přemístit. Podobně jsem prudce
pozotevíral dveře ostatních místností a dle očekávání nikoho nenašel.
Je to už dlouho, ale pamatuji si to stále právě proto, jak silně jsem byl
přesvědčen, že v té místnosti musel někdo být, že se tam pohyb stínu
nemohl udělat jen tak sám. Nakonec ani za tamějším oknem není nic, co by
to mohlo způsobit, větvě či cokoli jiného.
Flipsyde – Trumpets
Podobně jsem v pondělí umýval v prázdném domě nádobí, vnímal ticho v domě a náhle do něj vstoupil hluk z obýváku. Nebylo to obyčejné prasknutí nábytku či cvaknutí čehokoli, ale více nesourodých zvuků po sobě. Podezřelých zvuků. Ruka od pěny svírala za zády nůž, neslyšně jsem vešel do obýváku. Jsou to zvláštní pocity. Šlahoun vinné révy v poryvech větru narážel do okna.
[o pár hodin později]
Teď se po letech na dvě hodiny stavil jakub, pak došel i hágen, nakonec se vrátil ztracený syn ondra (bez webu) a teď už to tady všechno spí.
Tak si budu chvilenku číst Boleslava, příběh bratrovraha a zítra vstanu do statistiky. Už se mi to blíží. Sedm dní.
před desíti roky |
Ze života | 
2 komentáře
