Staráme se o rodinný dům

Týden starání o rodinný dům již uběhl, ještě dva dny a rodiče se vrátí od moře. Před lety to byly galeje, ale to jsem já i ivonka chodili na brigádu a při vstávání den co den v šest hodin je to pak večer jiná únava. Nyní už v devět do postele nepadáme … ani není třeba zalévat zahrádku. Obden prší a prší. A když neprší, tak je hic a my se vyvalujeme v bazénu jak vorvani a relaxujeme. Co taky přes odpoledne dělat.

Ve čtvrtek jsme byli nasbírat kuřátka. To jsou takové oranžové houby. Tajná lokace, hub jak po dešti, košík plný … babička je má totiž ráda, ale ony už nikde moc nerostou. Takže jsme je s ivonkou sklidili a dovezli prarodičům, kde jsme hodinku poseděli. Sám s ivonkou se k nim podívám tak jednou za dva roky, jinak vždy s našima. A to od sebe bydlíme sotva deset kilometrů.

Zajímavá byla i neděle – míra měl nějakou párty za domem, už od dvou hodin. Takže se sedělo, pilo … pak už jsem vypité čeháčka nedokázal spočítat. A pondělí bylo ztracené. Nebyl jsem schopen ničeho. Člověk stejně jen pořád sedí doma, pracuje, ivonka šumuje po domě, zametá, vaří, žehlí, válí se na zahrádce u bazénu… a pak se večer co večer nalejvá vínem a válí se u televize. A nebo někdy taky sedí u klávesnice až do tří … protože noc, noc je na práci skvělá. Ale to jen když tu ivonka není Starání o kimču také není žádná sranda Muset ho jít ráno o rozbřesku venčit… tedy před devátou … je to rozbřesk? Inu, venku to stále ještě krásně voní, člověk stojí v ťapkách před domem, mhouří oči, drbe se v rozcuchaných vlasech… léto.

Poslední dva dny byly hodně teplé … měly padat i nějaké ty teplotní rekordy. Celou středu odpo jsem strávil u bazénu (to to byla ještě hodně rychlá voda), včera už méně, ale zase jsem obvolal peťáka a mirdu a poseděli jsme na zahrádce jen v plavkách a se studenýma lahváčema. Lepší než sedět u pc jen v trenkách a stejně se potit… no slovo dalo slovo a už jsme večer seděli kolem stolu a házeli žetony do banku. A pak to přišlo… o půl desáté jsme šli ve čtyřech vyvenčit kimču a na obzoru se valila mračna a každé dvě sekundy v nich prolétl blesk. Hromy slyšet nebyly, jen se zvedal vítr, mračna se mračnila, a já dával k dobru myšlenku, že pokud jednou přijde apokalypsa, tak začne přesně takhle. Bylo to strašidelné. Vrátili jsme se domů, vítr zesílil, začalo krápat … donesl jsem svíčky, každému jsem rozdal krabičku sirek – a pak udeřila bouře. Vítr se opřel do oken, stromy kolem domu se sklonily k zemi a do stavení začal bušit déšť … a kroupy. Největší kroupy, co jsem kdy viděl, střecha duněla a okna také, vypadl proud a my stáli kolem stolu ve světle tří svíček a přemýšleli, jak velké musí být kroupy, aby rozbily okna. Síla. Adrenalin. Zážitek. Pak to přešlo a už jen obyčejně pršelo. Poker se dohrál, Activity bude příště. V žabkách a s baterkou jsem obešel zahrádku a skleník kupodivu našel neporušený – to jsem opravdu nečekal. Kroupy o průměru dvou čísel, to už je přece jen něco extra. Holt o zážitky není nouze.

A teď? Večer jsme kima nechali doma, vyrazili na jih a hodinku dvě strávili u míši v hospodě. Dojeli jsme před setměním a zachránili tak kima před zblázněním, což slavíme šáňem u Sexu ve městě. Pátek.