Kdy blognout, když ne našrot?
Malovali jsme. Nevím, proč se u nás maluje v zimě, přijde mi to nelogické, ale argumentovalo se mi tím, že jindy není čas … v létě je – pravda – spousta jiných srand na práci. Ale malovat, když v je venku mínus osm … no co naplat. A tak jsem přijel od ivonky domů, lup do sebe tři panáky calvádosu, co mi terka dala před rokem k pětadvacetinám, jako léčivo na podezřelé pocity v krku a věnoval se práci. Odpoledne přišli naši z prací, vyklidila se kuchyně a s tátou jsem se na ni vrhl. Vrhnul.
Podruhé v životě jsem držel v ruce štětku (poprvé před hágenovic narozkama, kdy jsem maloval pokoj ivonce), oháněl se co to šlo, ale musel jsem naznat, že myš a klávesnice mi bicáky fakt nezocelí. S výkonem táty jsem se nemohl rovnat, ten jedním tahem zamázl metr čtvereční, zatímco já obouma rukama svíral štětku, aby mi nespadla na zem … dřina. Jednou kuchyň, byl večer, šel jsem se zrelaxovat ke klávesnici a někdy ve dvě se dostal do postele.
A nemohl usnout … to už je tak trochu … častý.
Přesto mě budík v osm třicet probral, v osm čtyřicet opět a v osm padesát donutil vstát.
V kuchyni se snídalo, vařila se káva a já … no nevím, co jsem dělal já, byl jsem jako po koťatech a asi jsem si uvařil čaj a sedl k noťasu, abych zjistil, že nejede net. A už se makalo na druhé vrstvě barvy v kuchyni.
Dodělala se kuchyň, vyklidil se obejvák a na oběd. A na obejvák. Makačka, někdy odpo byla hotová první vrstva a já si sedl ke kompu úplně vyřízený. Ale fakt… kdybych v tu chvílu lehnul do postele, tak bych do pěti minut spal a nevěděl o světě až do příštího rána. Ale to je pro ženský a sraby, já si uvařil kafe, po kterém z hrnku slezla barva a vrhnul se na další desítky čtverečních metrů, který měly poznat, zač je toho bílá.
Hele lidi, jestli jste to nepoznali, tak jsem mohutně připitej. Pokud jste to nepoznali, tak mně osobně to vůbec nevadí.
Střípky
V opilosti si u klávesnice připadám jako Mozart u piana.
Ehm …
Sorry, volal jsem si pět minut s ivonkou a pak si četl nějaká blognutí. O čem byla řeč?
Střípky …
Nejstarší střípek je doslova hilarious. Hodová zábava tady u nás v obci. Prostě taková lepší akce, prostě hody. Jsme na Vysočině, ještě to něco málo znamená. Ráno obchází vesnici mladí, s nima maškary, pár týpků na koních, prostě haur akce. A já se jak na sviňu mezi nima soukám do rakety a s omrzlým autem projíždím mezi koňama, abych dojel na zabíjačku tam na jih k ivonce. Loni jsem tam omylem málem porozbíjel všechny archivní slivovice, letos jsem řezníkovi pro změnu vyhodil prázdné sáčky od koření, podle kterých odměřoval, kolik už toho do prejtu nasypal. Co bude příště? No ale především jsem začal den brutální kávou v devět ráno a od té doby pokračoval jen ve slivovici a dvanáctkách. Celý den na alkoholu, až bylo šest večer a my se jeli domů dát do kupy … při tom škívření sádla jeden docela načichne. A tak jsme se osprchovali, zalezli v sedm do postele a doslova usnuli, až jsem sebou nějak cukl a říkám Doprdele, přece jsme všem řekli, že jdeme dnes na hodovou … přece je nebudu všechny obvolávat, že na to sereme, ivi, voblíkej se, jedeme k nám a jdeme na hodovou. Fakt mi to v tu chvíli přišlo jako lepší řešení než všem volat a vymlouvat se, proč nejdeme na zábavu.
A tak jsme dojeli k nám. Ivonka řídila, protože já byl z té zabíjačky pořád našrot, doma jsem něco pojedl a něco popil, vzal jsem ivonku a ségru, před domem se scukli s vojtou, martou a pájou (asi, nevzpomínám si) a vyrazili vstříc kulturáku. Někdy nevím kdy. Tam už zábava jela a nebylo kam sednout, tak jsme v grupě zůstali stát u vchodu do baru, což bylo extrémně nebezpečné, ale já byl natolik šílený, že jsem začal chodit na panáky matonky a během hodiny vypil dobře dva litry vody, takže jsem lehounce vystřízlivěl a náramně se bavil 🙂 Fakt. Sociální příběhy, ten s tím a ta s tou, najednou tom líbal ségru a lochec všude kolem, a jdeme na bechera vole ne? a spousta jiných maličkých vláken života vinoucích se parketem, až náhle během té půlhodiny, co jsem tam byl, uběhly čtyři hodiny života a zatímco jsem se bavil s bráchou mého spolužáka ze základky (kdo ještě neviděl fotky z našeho rybolovu v Norsku?), přiběhla vodnikud sestra, že její strašně zle a že chce jít domů.
Už jen ten tón, kterým mi to řekla, mě donutil nastartovat všechny záchranný reflexy a dostrkal jsem ji k východu, kde hned za dveřmi začala zvracet na všechny okolo a já ji strkal pořád dopředu pryč (hele ségra, takhle si to fakt pomatuju … pokuds neblila, tak já si to tak pomatuju, a já su ten, co si to pomatuje). Dovlekl jsem ji na nějakej trávník hned vedle stožáru s obecní vlajkou (LOL) a tam to ze sebe všechno vyklopila, zatímco já ji držel, aby se v tom nevyválela a tak, aby mi neblila na boty a přemýšlel, jestli ji držet za culík nebo nějak jinak 🙂 Došel míra, jestli mně může nějak pomoct, a ségře vnucoval kelímek kofoly. Tak jsem si ten kelímek vzal, poslal ho pro ivonku, že jdeme dom, a kelímek s kofolou hodil do prdele, aniž bych ho ségře vůbec zkusil nabídnout. Ivonka za chvilku dorazila, stejně jako tom, který ségru takhle zřídil a byl na tom obdobně jako ona. Takže ivonku jsem poslal pro bundy a toma do prdele. Vyrazili jsme k domovu a tom se pořád nedal, protože si myslel, že ségru může doprovodit domů a my si s ivonkou nemusíme kazit večer (pokročilou noc), ale nechal toho, když jsem ho ultimátně vysvětlil, že jsem kurva jednou brácha ségry a že se o ni postarám a že ať jde konečně do piči, což konečně pochopil a navzdory mým pozdějším obavám si nic z toho nepomatoval 🙂
Ségru jsem dovlekl (doslova, LOL) domů, vytáhl ji do pokoje do postele, svlíkl ji (LOL), popřál jí hezký sny a pak jen cosi schody, ivonka postel a hele ona je neděle ráno. V neděli jsem schválně vstal tak brzo, jak jsem jen toho byl schopen a nic netušící naše jsem při snídani připravil na zdevastovanou ségru, která toho měla plný brejle a obědu moc nedala 😀 Fakt lochec, dělat si z ní prdel 🙂 Já byl samozřejmě na zábavě taky nalitej jak dobytek – to už když jsem tam šel – ale dva litry vody mě lehounce vystřízlivěly a když jsem do sebe lil asi šestýho bechera a začalo to být zase nakloněný, tak to všechno utla ségra a já se doslova nestihnul ožrat 🙂
Neděla fakt dobrá … 🙂 jelo se k ivonce, a v pondělí ráno jsem dorazil zpátky domů, kde vegetila ségra a začaly se skládat střípky ze zábavy. To mi totiž odpoledne zavolala ivonka, že jela do Brna vlakem s djem, který byl na hodové s náma a nezávisle na nás se zliskal jak dobytek a vyčítal jí, že jsme najednou všichni zmizeli a on musel jít domů sám … a že dom došel v někdy krutě k ránu a – wait for it – usnul v předsíni na botníku 😀 Tam ho v šest ráno našla jeho sestra a nějak ho dokopala do postele, ale prostě … usnout na botníku … nééé 🙂 MEGALOL!
Tohle jsme zjistili o něm … nezávisle na tom se k nám doneslo, že když šel dom, tak předešel martu s pájou, protože ti u samoobsluhy nakládali na záda vojtu, kterýmu vypověděly službu nohy 😀 No to už byl lochec na druhou. Celý pondělí se dávaly dokupy střípky ze sobotní noci a každý další střípek byl lochec jak sviňa a utvrzení, že hodová zábava byla nejlepší akce tohohle roku! Protože to se tam ještě dj stihl zlíbat se sestřenicou a mirda si do pěti ráno „povídal“ s jeho bejvalou … prostě akce. To se jen tak nezažije … jen já tam střízlivěl, protože jsem chlastal už od rána 🙂
Prostě… akce. Fakt AKCE. A týden nato byla další, a to už u nás byl na víkend hágen po výletu do jeskyní. Myslivecké mecheche, které tu nebylo co pomatuji (doslova). Šli jsme tam se všema brzo, protože se tam chystal úplně každej a aby byla tombola, aby byly ještě nějaký speciality … nakonec bylo všechno, jenom ne místo na sednutí, ale zapadli jsme ke stolu v baru a tam vydrželi, ale nebyl to žádný zázrak, jen chlast to trošku zachraňoval 🙂 Děcka potom brzo odešli a my jim tam pak s ivonkou ohlídali tombolu, zatímco já byl fakt dobře nalitej po nepočítaně becherech… ale tombola trvala skoro hodinu, já mezitím vypil vody jako sahara po dešti a domů šel naprosto střízlivej, až jsem se tomu sám smál 🙂 A pak přišla neděle, snídaně s děckama, povídání a vyprávění, vzpomínání na jeskyně a zážitky, cokoli kdekoli… co bylo po jejich odjezdu ani nevím. Asi jsem jel k ivonce, kde jsem strávil celý týden, na víkend se otočil doma a pak ivonka onemocněla nějakým nachlazením, tak jsem jel zase k ní a dva týdny jsou v prdeli … ale v dobré prdeli 🙂
A teď to skončilo malováním a mou opilostí. Ale chtěl jsem si to všechno poznamenat, protože – a nad tím se zamyslete – to, co si dnes nezapíšete, si za pár let nevybavíte. Prostě ten rok dva tisíce deset byl … jen byl. Bylo jaro, léto, podzim, teď je zima. Ale ty jednotlivé dny, ty zážitky, ta rána … co nemáte napsané v bajtech nebo zachycené na fotografiích, to za pár let nebude. Nevzpomenete si.
Jediné, co bude, bude překotný běh času. Prostě včera bylo srpnové ráno a dnes je prosincová noc. Stárneme tak rychle, jak zapomínáme jednotlivé dny našeho života.
Připojte váš komentář