Svět se nezastavil a Země se točí dál

Co mě ovšem hodně moc štve, tak to je skutečnost, že v perexu (ten stručný úvod) nemůžu psát závorky… tedy ani :) :( a pod… první řádek se prohání přes parser regulárních výrazů, v nichž hrají závorky podstatnou funkční roli, a ještě jsem nezjistil, jak scriptu říci, že jde o závorky jako textový řetězec a ne jako definici argumentu. Přemýšlím, čím bych jinak mohl nahradit xichtík. Třeba slovem xichtík :)

Dnes: včerejší verzi systému jsem dnes přepsal ještě důkladněji, takže přibyla možnost tématických okruhů (jako dříve sekce, nyní ovšem všechny v tomto jediném blogu, ale po kliknutí na odkaz se vyberou pouze texty s touto definicí)… dále možnost přidat k textu malé logo, obrázek, ať už příhodné k tématu nebo jen tak z legrace. Jistě, velmi ovlivněno pobytem na pooh.cz :) Co dál? Dodělal jsem první archiv, texty tohoto období. Ty budou dynamicky uloženy v databázi, zbytek zde nechám jako obyč soubory přecpané textem… bez komentářů, bez nějakého sledování. A pomalu si rozmýšlím záměr vložit sem i úvahy z mého prvního webu… nikdo by to nečetl, je to zbytečná práce s nascriptováním jejich „čtečky“, a přece jen je to mrtvá minulost. Opustit web s devatenácti tisíci přístupy… já se tehdá asi zbláznil :)

Někdy mi skutečnost, že na netu nemám minulost, pomáhá. Psát jsem začal v šestnácti, za dva a půl roku se toho dost změnilo. Nyní (na tomto webu) mi připadá, jako bych psal jen jako dospělý. Snad jen pár návštěvníků toho o mně může vědět více, ale pro zbytek…

Zajímá tě to snad? Takový ubohý kecy…

Těšil jsem se, až ji dnes potkám. A potkal jsem ji. Je to fajn, mít někoho, kdo se na tebe usměje… a ty navíc chceš, aby se usmál. Na gymplu je minimálně ještě jedna holka, která se na mě usmívá ostošest… jenže. Jenže. Jak nyní přijde vhod fráze, že srdci nelze poručit. Jenže je to tak. Poučil jsem se, a ubližuji. Pokud by člověk ztratil i to minimum bezohlednosti, bylo by to s ním zlé… vždyť by se choval přesně (a pouze) tak, jak by od něj vyžadovala společnost. Bezohlednost je tak trochu svoboda.

Na svém webu jsem o berušce patrně nikdy nepsal, už proto, že jej četla. Od jeho úplných počátků až po jeho terminaci. Ani dnes se tím nebudu zabývat, až na pár slov… bláznivě se do identity juneau zamilovala. Ale já do ní ne. Postupem času o její nešťastné lásce věděla snad polovina školy, já ji začínal pro její dotěrnost nenávidět, opravdově nenávidět a bohužel se to časem nezměnilo. Stačí mi slyšet její hlas a mám dojem, že Přírodě občas hodně ujela ruka. Tohle je závažné tvrzení, můžeš si podle toho udělat obrázek, ale můj názor to je. A pozor: nebyl tu žádný pokus z ničí strany jej změnit. Proč jsem o tom začal… jo. Stál jsem kdysi s evou na busáku a ona prošla kolem. Na evu hodila šíleně zlostný pohled, protože jako čtenářka mého webu věděla o holce, kterou už x let miluju a jako důvěrná mejlová dopisovatelka (půl roku mi tvrdila, že je z brna, netušil jsem, že chodíme na stejnou školu) si také dala dvě a dvě dohromady… eva si toho pohledu všimla a právě na tohle téma promluvila… že si teď beruška určitě myslí, že spolu chodíme, když tam tak stojíme vedle sebe. Že si prý dala dvě a dvě dohromady a vyšlo jí dvacet dva. Musel jsem se usmát, neboť dvě a dvě dohromady si dala eva (výsledek 22) a beruška situaci odhadla pekelně přesně. To jen eva nevěděla… ale pak prohlásila, že je to přece strašný, když holka někoho tak miluje a on ji odmítá. Mluvila jmenovitě o mně, samozřejmě. Podíval jsem se na ni a zeptal se jí, zda by chodila s klukem, který by ji posedle miloval, a ke kterému by ona sama nic necítila, jen kvůli tomu, že by to ostatním připadalo správné. Nedokázala odpovědět jinak než tak, jak jsem se já sám zachoval. Bezohlednost…

To jsou jiná slova, než jaká jsem psal dříve… či spíše nová. Pokud ti připadá, že jsem před založením tohoto blogu takový hajzl nebyl, tak tě musím zklamal: byl jsem takový vždy, jen jsem o tom mlčel. Kdyby se byl kdokoli zeptal, odpověděl bych pravdivě a upřímně. Nikdo se neptal. Nebylo nutné o tom mluvit. Ale jedna věc: na netu jsem nikdy nelhal. To zase ne…

Taky moc dobře vím, že čím delší texty píšu, tím méně lidí je dočte do konce. Co naplat. Je to jen dobře… ale když si vzpomenu, kolik času jsem věnoval svým reportům z cest, z akcí, z paříže, z cyklisťáku, od moře, z prahy… a pak to málokdo četl. A přitom praha… jediné, co se mi tak nějak vybavuje, je hřejivá vzpomínka na naprosto super trip. Byla to nejbombastičtější školní akce, jaké jsem se kdy zúčastnil. Z původního textu to tak nemusí vypadat, ale nyní „z pohledu z dáli“ tomu tak je. Jak tam bylo krásně…

A tady, in einem Bergdorf, plyne čas stejně pomalu jako dříve, ne-li pomaleji… od léta se nic podstatného neudálo. Nic… snad to ona změní. Tolik bych si to přál… už jen ta skutečnost být třeba o vánocích myšlenkami s někým jiným, když už ne i tělem… jak to musí být nádherný… a ne sedět od desíti hodin štědré noci do rána na boží hod u komplu a snažit se setřást Samotu zběsilým blouděním po modré sféře… je to totiž mírně beznadějné. MOTOneithan má zmrzlé nohy [] 22:37

před 14 roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.