Ta Praha...

Do Prahy poslední dobou moc nejezdím, na ten jeden předmět chodit nemusím, diplomku stále nepíšu, takže ta mě do školy taky chodit nedonutí. Zato bych musel investovat vždy v součtu skoro pět hodin cesty, ať už autem na nádraží, vlakem do Prahy, šalinou na koleje. To je prakticky jeden pracovní den jen cesta. Ale po dvou těžce pracovních týdnech jsem tentokrát zase vyrazil. Ve středu se konala každoměsíční ochutnávka vína pro studenty VŠE, takže jsem se chtěl zúčastnit. Minule to bylo legen… jojo.

Na kolej jsem dorazil někdy po poledni, najedl se a sedl k práci, dokud nebyl večer a nevyráželo se ochutnávat. Tentokrát tam byl i Hágen, což předznamenávalo skvělý večer. Popili jsme, ochutnali jsme, zhodnotili jsme, pár lahví vína nakoupili a pak rozbili a nakonec vyrazili na kolej v doprovodu přiopilé „kamarádky nikoho“, které se ale Hágen dokázal nějak diplomaticky zbavit A noc končila tradičními těstovinami nad Koněvkou a trefováním laviček pod námi. Ti mazáci… měli bysme sehnat nějaké prváky, co nám budou uklízet na pokoji.

To proto, protože ve čtvrtek odpo přijela ivonka a já od rána prakticky do té doby uklízel. Umyl horu cizího nádobí, vypulíroval kuchyňku, zametl prach, lehce vytřel koupelnu… a ještě jsem se zašel ostříhat Ivonka dojela Pendolínem a šlo se do města. Začali jsme Vítkovem a památníkem, který je nově rekonstruován, otevřen pro veřejnost jako muzeum české státnosti, je z něj krásný výhled do večerní Prahy a na vršku má prosklenou kavárnu. Obsluha sice trochu skřípala, ale večer teprve začínal – ještě jsme chtěli prochodit celé město. A tak jsme pěšo došli až na Hlavák (kolem divadla Ponec) a převezli se na Václavák, kde jsem ivonku zavedl trochu bokem do Františkánské zahrady, kousku přírody hned vedle náměstí. V létě tam musí být úžasně. Ale hlad už by taky byl, a tak jsme po Národní třídě došli až na nábřeží k Národnímu divadlu a povečeřeli v Pivnici u Lažanských, přímo pod kavárnou Slávií. Ceny příjemné, jídlo dobré, obsluha zase nějak nestíhala. A s plným pupkem jsme pokračovali dál, po nábřeží ke Karlovu mostu a přes něj až nahoru na Hrad po Zámeckých schodech. Na Malé straně skoro nikdo nebyl, na Hradčanech skoro nikdo nebyl, na nádvořích Hradu pocházeli jen vojáci Hradní stráže a poslední opozdilci. Zvláštní bylo, jak jsme si všímali „nových“ věcí. Ivonka byla schopná tvrdit, že tam jakési zábradlí kolem pomníku „nikdy nebylo“, já si všiml monumentální fresky na sv. Vítu, která tam „nikdy nebyla“, i brána skrz Daliborku byla jakási jiná… úsměvné 

Do města jsme sešli přes Svatováclavskou vinici, což byla docela bojovka, protože cesta byla osvětlena reflektory v dlažbě mířícími vzhůru – tedy do očí Přes jakýsi most jsme zase přešli Vltavu zpátky do Starého města, od Rudolfina se docourali na Staromák a vyrazili do uliček hledat nějaký bar/vinárnu, kde bychom si sedli na lahev vína – v nohách toho byla spousta a zima už taky zalézala všude možně. Naše náhodné prozkoumávání města skončilo až na Hybernské hned vedle sídla ČSSD v příjemném podniku, kde jsme si objednali lahev italského Chardonnay a hodinku tam popíjeli. Pak jsme již dofrčeli na kolej a brzy nato šli spát. Druhý den byl totiž taky velký den…

… neboť sestra promovala a měli dojet rodiče. Tak jsme se dali na koleji do kupy, udělali tam klukům trochu vzrůša a vyrazili do školy. Promoce trvala hodinu, sestra dostala diplom, kytku, všichni jsme se vyfotili před VŠE (díky, kolemjdoucí Hágene ) a šlo se na oběd do Potrefené husy. Hmmm, poprvé v životě jsem měl opravdový stejk z krávy. Naši byli v Praze opět po dlouhé době, chtěli se tedy někam jít podívat, než vyrazíme domů. Ve městě a na Karláku už ovšem byli xkrát, tak jsme je vzali na Vítkov, když se nám tam o den dříve tak líbilo. A díky kavárně to bylo možno spojit i s poobědovým kafíčkem. Koukli jsme na Prahu odjinud než z Hradčan, táta zavzpomínal na svá mladá léta prožitá ve městě, kávička a posezení a zajímavá a příjemně skromná expozice muzea. Pak jsme se vrátili na kolej a zatímco sestra zůstala, aby mohla večer odletět do Egypta na návštěvu kamaráda, my vyrazili na Vysočinu. Z Prahy se tak dobře jede… jak se vyjede z města, je to skoro sto kiláků silnice, kde to jede a jede… až do Čáslavi, před kterou se rozsekalo pár aut (?) a stálo se. Auta se vracela a sjížděla na odbočku, po které jsme se záhy taky vydali, optali se chodce a už věděli, jak místo havárie přes Chotusice objet. Sice jsme málem zablokovali i objížďku, když mi nedal jeden kretén na křižovatce přednost (což měl), ale do Čáslavi jsme dojeli … ovšem… kterej idiot dělal v Chotusicích dopravní značení? Žádnej? No ano, protože tam taky žádný značení není! Debilové… projeli jsme se Čáslaví, našli výpadovku na okruh a už jsme svištěli dál. Krásně se jelo… doma jsme byli za tři hodiny dvacet minut, zatímco když jsme jeli z DJC před třemi týdny, tak jsem to odřídil o hodinu rychleji. Nejde mi to do hlavy 

Pátek večer, já byl dehydratován z dlouhého řízení, a tak jsme si zašli sednout za Míšou na jedno, dvě, tři, čtyři piva a trochu povykládat. A v deset do pelechu…