Tak už jsem domá sám

Kimča sedí smutně v mém pokoji na parapetu – nejvyšší vyhlídkový plac, kam se (jakž takž) dostane – a vytím se snaží přivolat mámu a tátu zpátky. Ty už jsou dobře dvě hodiny na cestě do Třeboně do lázní – plavání tátovi doporučili jako nejlepší rehabilitaci jeho zraněné ruky. Ještě pár měsíců to potrvá.

A tak se blíží oběd, já pracuji jako o život a přemýšlím, co pak. Naskládám nádobí do myčky, půjdu zalít oleandr (5 kelímků vody), sekání trávníku nechám na zítřek, kouknu na kočky, jestli mají nějaké granule, projdu se po zahrádce (abych taky byl „chvíli venku“) a pak… až vytrávím, se buď vrátím k práci nebo sednu na kolo. Když je tak krásně…

Večer přijede ivonka a začneme tu úřadovat jako manželé. Otevřu si lahváče, řetězem ji připoutám ke sporáku a pustím si zprávy ;)

před desíti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.