Tak zase po letech

Takže co. Na tu repliku z The Big Bang Theory jsem si nevzpomněl, nadpis je tedy lehce ochuzen o význam… nakonec tomu by ta hláška taky moc nepomohla, oslí můstek mezi ní a čímkoli jiným je více než … oslí.

Ano, jsem zpět a ve své nejlepší formě Jde mi jen o to, že… shit, jak jde tohle zapomenout během napsání sedmi slov! Jo, chtěl jsem tím lehce nastínit skutečnost, že jsem dlouho nic nenapsal. Nebylo co, nebyl čas, když byl čas, nebylo o čem. Dnes je – jako tradičně – pouze ten čas.

Ivonka vstávala do práce, ještě pěkně za tmy v 6:15. Solidárně jsem s ní vstal a usedl ke svému počítači… nakonec, také jsem šel do své práce A přes kouřící hrnek kávy si čtu poštu. Dupy se zabil v autě. Občas tu v komentářích promluvil, víc jsem o něm nevěděl. Jeho web jel na RS2. A kamarád mi píše, jestli bych se nějak nedostal do jeho webu, že by ho nechtěli nechat upadnout (…). Pár minut snahy a bylo mi jasné, že ony dvě bezpečnostní díry, které RS2 měl, jsou již opraveny a pak jsem byl v koncích. Ani jakubovi se nechtělo věřit, že bych neměl do RS2 zadní vrátka. Ne že by mě to nikdy nenapadlo, ale takovéhle věci nejdou zakrýt, schovat, utajit. A ta ostuda potom… nj, to ten den hezky začal. Ani bloggeři nejsou nesmrtelní.

Nakonec – a není to vzhledem k mé přemýšlivé povaze překvapivé – jsem o tom sám často přemýšlel: „Co by se stalo s mým webem, kdybych … umřel?“ Co by bylo s RS2? Atd… přístupové údaje mám stejně uloženy v prohlížečích, nebyl by tedy problém se do administrace dostat, pro sestru, pro ivonku. Ale co z toho.

Káva byla dopita, den pokračoval. Rozednilo se. Dokončil jsem jeden job, kdy jsem kódoval připravený vzhled pro RS2 jednoho uživatele – časem by to mohl být příjemný zdroj příjmů. A začalo martýrium, které mi zkazilo celý den.

Zákazníci požadují pro své weby všelicos, což je pochopitelné. Něco reálného, něco nereálného, nejlépe aby to šlo naklikat myší v administraci. Tradiční nepřímá úměra: čím snazší úkon pro zákazníka v budoucnu, tím tragicky náročnější práce pro mě nyní. Rozhodl jsem se algoritmizovat tvoření kontaktních formulářů. Jméno, Telefon, E-mail, pole pro přání … to každému nestačí. Nadcházející zakázka vyžaduje formulář vyloženě dotazníkového typu. A já vůl to zpočátku prostě moc nepromýšlel a spoléhal se na to, že to postupem času domyslím.

Nedomyslel jsem. Po pěti hodinách laborování s Javascriptem (co poznatků člověk vždy získá!) jsem to vzdal, kód zakonzervoval a šel dělat něco jiného. Aplikačně ošetřit něco tak šíleně dynamického jako jsou formuláře, to prostě nejde. A i kdyby – pro tuto zakázku je stejně nutné do formuláře vypsat i výběr z termínů jakýchsi pobytů. To nemůžu dopředu nijak zapracovat. A co následující web? A co přespříští? Vždy by se musel formulář nějak přiohýbat novým požadavkům.

Ve dvě hodiny jsem znechuceně odešel od počítače a nadával si, jaký jsem blbec, proč jsem si raději ráno nevzal ještě chvilku na rozmyšlenou, takhle jsem přišel o x hodin života naprosto zbytečně. Ale u pc bych je strávil tak jako tak. Takže co.

V pozdním odpoledni jsme zajeli pro sestru k vlaku, večerní posezení s večeří a Cinemou, nynější počítač. Pustil jsem se do blognutí, protože i decka vína udělá s klávesnicí divy. A co teprve s abstraktním myšlením.

Dám si sprchu a dokončím pracovní resty… co mohly být hotovy už před obědem.