Takže narovinu, děti...

… mám takové práce, že bych měl mít ruce zabořené do klávesnice až po lokty, ale místo toho chci krátce blognout. Jak je to možné? Inu ivonka mi dá večer opušťák, neb má zítra ráno zkoušku, takže já budu od sedmi doma a budu moci pracovat jak mourovatej. Nyní si tedy užívám okamžiku, kdy mám chvilku času.

Nejdříve vtipné události z pátku, kdy jsme s hágenem prezentovali velice zábavnou prezentaci a rozhodně publikum pobavili – samozřejmě na úkor prezentované informační hodnoty Ale čtvrthodinové prezentace ostatních valících na nás tabulky, procenta a čísla jak lavinu sněhu nevedly k ničemu jinému než že jsme serfovali a na dění u projektoru zvysoka… nedávali pozor. Na obědě jsem tentokrát docela zaspal, na nádraží vyrazil později než obvykle a táhl podstatně těžší cestovku (dárky, dárky, dárky). Tradičně jsem zamířil přes koleje rovnou na poslední nástupiště (zkratka asi o 10 minut) a šel do podchodu k hale (krajní). Ten byl ovšem oplocený červenobílou páskou Zákaz vstupu stejně jako další, prostřední … inu, přelezl jsem koleje na předposlední nástupiště, jehož vstup do podchodu byl bez pásky a sešel do něj. Nikdo nikde. Neobvyklé. Mířím k hale a vidím, že další vchody jsou také zatarasené páskami. Stále nikde nikdo, jen moje kroky v místech, kudy se většinou valí stovky lidí k vlakům. Další zákazy vstupu… došlo mi, že rekonstrukce hlaváku se přesunula dál a já jdu nyní místy, kde budou od pondělí zuřit sbíječky. Vchod do haly naštěstí nebyl zatarasen neprostupnou stěnou z obrovských kartonů či dřevotřísky, jak je tomu na jiných místech, ale jen přenosnými zábradlíčky, takže jsem se přes ně do haly lehce dostal. Ale dobrý pocit to nebyl Cestou na Vysočinu jsem zkoukl dva díly Family Guye a proháněl mašinky v OTTD.

Před týdnem jsem v sobotu vyrazili na nákupy, tradici jsme nezměnili a jeli znovu. A opět mlha od Vysočiny až do Brna. Svištěli jsme mlhou, viditelnost nebyla tak špatná, ale místy to stálo za to. Na Hradecké (ten tah od Globusu do centra) jsme frčeli dobrých 110–120 km/h v levém pruhu a najednou všude brzdová světla, výstražné blinkry a já stál na brzdách na nejzazší míře, kdy ještě nepůjdou kola do smyku (ABS ve felicii? to určitě). Ubrzdil jsem to já a ubrzdili to ti za mnou, takže všechno dobře dopadlo, ale taky by to zúžení do jednoho pruhu mohli ti debilové označit trochu dříve … dát značku 100m před místo, když se kolona tvoří půl kiláku od něj, to je fakt inteligentní.

V Ikey jsme moc dlouho nebyli, ale dary se tam také nakoupili, v Globusu jsme byli déle a užili si pěkný předvánoční šrumec. Další 3500,– v tahu a jeli jsme domů Sestřenice Leona slavila patnáct let a chystala se velká oslava, takže jsem se po dlouhé době opět viděl se všemi příbuznými z máminy strany pohromadě. Rozhodl jsem se řídit, takže si táta, máma a ivonka dávali do nosu a já pil vodu společně s nealkoholickým vínem, které abstinující teta (hostitelka) vždy propaguje. Nakonec, proč ne, chutnalo to napůl jak šáňo a vinea, vínová limonáda. A sranda byla, zůstali jsme tam snad čtyři hodiny, šestnáct lidí v malém obýváčku Na cestu zpátky jsem se těšil, rád jezdím na sněhu/ledu, ale sníh nenapadl a vyjma mostků nebylo ani namrzlé. Ale řídilo se mi blbě, špatně jsem viděl detaily na silnici a nebyl si jistý, jestli je to jen nocí a tmou nebo opravdu vidím hůř než dřív. Ale v noci moc nejezdím, tak to byl možná nezvyk. A uprostřed takového rozjímání dvě fosforeskující vesty, stříbrná oktávka s modrožlutými proužky a červená plácačka. Moje první silniční kontrola v životě! Jupí! Stavěli v tak blbé zatáčce uprostřed jedné vesnice, až jsem si nejdříve myslel, že je tam nějaká bouračka, ale nebyla a už jsem hledal doklady. Jeden mi je zkoumal, druhý – tak jako v každém filmu – obcházel auto. Kimča jej zpoza zadního skla nehnutě pozoroval, takže si na něj zaťukal, jestli je živý a ne plyšový a máma je promptně schovala do náruče. V tu chvíli jsem si ani neuvědomil, že to není povolené a že by měl být navlečený ve spešl popruhu a přikurtovaný k sedadlu. Zafoukal jsem si do mašinky a modlil se, aby to údajně nealkoholické víno bylo opravdu Alkoholfrei a sklenička martini z přípitku před čtyřmi hodinami byla opravdu pryč. Dech jsem měl díkybohu čistý jak slovo boží, druhý policista mi připomněl, že pes by neměl být takhle na volno a mračítka na předních světlech jsou také zakázaná, ale vrátili mi doklady a mohli jsme jet dál. Tak jsem byl po šesti letech řízení poprvé stavěn policisty. Už jsem opravdu velký kluk 

A teď? Teď mám tak hodinku na práci… tak do toho! Go go go!