Teď jsem na fejsa napsal, že jdu pracovat

Ale neudělám to a těžko si to budu v So o tři čtvrtě na jedenáct vyčítat. Kafíčko si vypiju u blogu. Pak možná na práci dojde.

Zase jsou dva týdny června pryč. Předminulý víkend jsme rozhodcovali na dětských rybářských závodech, a bralo to tak málo jako ještě nikdy ne. S mirdou jsme většinu času postávali ve stínu pod švestkou, bavili se o všem možném a jednou za deset minut šli změřit nějakého pstruha. Tragédie. Odpolední rybolov rozhodčích nebyl o moc lepší a po třech hodinách lovu si mirda mohl odvézt pět pstruhů. Na to nám loni stačilo deset minut. Ale jak jsme se opekli… :) Během toho postávání jsme se také domluvili na podvečerní výjezd na kolech, ale já musel ještě dojet na kole domů … a nebál jsem se toho! Jen v 3/4ťákách, triko za opaskem a vyrazil jsem vstříc asfaltu, ale myslím, že záhy po dojezdu se rozpršelo a já tak už jen seděl doma a sobota končila. Ivonka zůstala u sebe, v neděli relaxovala a já vyrazil s klukama kolem přehrady, do kopců, luk, na polní cesty … „po zelené“. Takže z toho bylo toulání se po svazích a loukách nad mou rodnou vískou a hledání, kde asi tak vede zelená. Objeli jsme přehradu a při návratu po prudkých svazích nad obcí se dj poctivě vysekal. Ono se to dá pochopit … vyjížděli jsme fakt dlouhé stoupání s třiceti kiláky v nohách, na vršku u rozhledny rychle slupli každý jednu plzeň,… no a pak při sjezdu z nejvyššího kopce v okolí pak člověk trochu postrádal pud sebezáchovy. Dj víc. Při sjezdu nabral obrovský šutr, ten odlítl doprava, přední kolo doleva, jezdec stále vpřed a otupělé reflexy způsobily, že se nestihl pustit řidítek a brzdil držkou o hlínu a kamení. Kdyby neměl helmu … fuj … takhle se o ni bokem opřel a 95% dření o cestu pobrala ona, na xichtu neměl skoro nic a jen si nabral hlínu do huby (LOOOOL :-D ). Otřesený byl dj pěkně, nebyl to pěkný pád.

A bylo tu pondělí a ivončiny inženýrské státnice. Podporoval jsem ji zdáli, nepochyboval o jasném výsledku, a večer pro nic jel do Brna a odvezl ji domů. Když jsem pak viděl, jak tam po celém dni na jednom chlebíčku a čtyřech hroznech s ostatními kopla tři vodky, tak jsem jen černě přemýšlel, kde budu na výpadovce z Brna zastavovat, aby se mohla vyzvracet. Ale bylo to přehnané obavy :) Po půl osmé jsme byli doma, stáhli dvě šampaňské a šli spát. V úterý jsme vyrazili na inženýrský steak do Habrů, kde jsme byli už dvakrát a nemůžeme najít dostatečně vychvalující slova. Ale tentokrát to bylo už v sezóně a kdepak nejdražší domácí hovězí bio stejk za 180 Kč, krásně za 350 ty nejlevnější :-D Ale to jsme neřešili, kochali se úžasnými pokrmy v jídelňáku a pak si pochutnali na médium stejčcích, co se ještě před pár měsíci proháněli po okolních loukách Vysočiny. Jsme v tom amatéři, samozřejmě, ale prostě … lahoda. Večer se slavilo dál, takže jsem se ve svých 26 letech ubezpečil, že po čtyřech Černých horách už flašku šampaňského nevypiji. To nebyl dobrý nápad. Ostuda. Středa, čtvrtek, pátek … nevzpomínám si. Ke konci týdne jsme šli opět po pár týdnech do lesa, dřevo domluvené s hajným je třeba zpracovat, aby neměl pindy a neprudil. A tak zase tahání klad a vycházení prudkého kopce, v kapse mobil s muzikou a brýle na čele, protože přes ně nebylo vidět. Potil jsem se tak, že mi po nich tekly čůrky potu. Stejně propocené jsem měl rukávy svetru, jak jsem si neustále otíral xicht. Ale to chlapství … boj se dřevem, boj s kopcem, boj s únavou.

V sobotu jsme byli pozváni na svatbu ivončiného bratrance. Byla pěkná, jednoduchá, do čtyřiceti lidí, a já vše pozorně pozoroval a byl překvapen, jak je to bezproblémové. Hned jsem se vlastní svatby přestal bát. Nakonec, blíží se to. Já jsem ze školy, ivonka je ze školy … první dítě, auto, dovolená v jugoslávii, druhé dítě … znáte to.

V neděli se jen posedělo u rybníka, kde jsem si já četl. Jak to vlastně bylo od Stanislava Budína. Done. A zase týden, v pondělí doma, v úterý na kole k ivonce, ve středu domů, ve čtvrtek na kole k ivonce, dnes v sobotu domů. A s klukama na kolo. Ale na kole jsme vyjeli i v pátek s ivonkou, krátký okruh tam u nich, kolem řeky, po lesní cestě, kde jsme jeli již xkrát, oblíbená a nenáročná trasa pro pěší i cyklisty. A najednou jen vidím, jak se kolo ivonky na místě zastavilo, vymrštilo ji vpřed a vrhlo proti cestě, aby se přes ni ležící převalilo a odkutálelo pryč. Z ničeho nic. Vystouplý kámen, snad na něj přímo najela, dostala ránu do řidítek a instinktivně se pevně chytla, aby je udržela. Asi měla ruku na přední brzdě a natvrdo ji stiskla, jinak by k tomu nemohlo dojít. Stihla řidítka pustit a přistála na rukou, já jen viděl, jak na její záda padá rozkutálené kolo a děsil se nejhoršího, a ono ji přitom lehce překutálelo a snad se jí ani nedotklo. Těžce jsem ji se sevřeným srdcem sbíral z cesty, lesní špínu měla ve výstřihu, v podprsence, v pupíku, všechno jí bolelo, DÍKY BOHU má jezdecké rukavice a půlmetrové brzdění rukama o kameny přežila bez svlečené kůže z dlaní, pak si urovnala rozcuchané vlasy a srdce se mi sevřelo ještě více, když se jí na prstech objevily rozmázlé šmouhy krve. Naštěstí jsem našel jen malou ranku, a o chvilku později ještě jednu hned vedle. Je to neuvěřitelné, ale když se přes ni překutálelo její kolo, tak ji trefilo do hlavy jedním z předních ozubených kol přehazky (těch u šlapátek) a dva jeho zuby se jí „lehce“ zapíchly na temeni do hlavy. Taky otřesená, zmatená, ruce se jí třásly, ale žádné vážnější zranění neměla … dojeli jsme zpátky, ještě si sedli v hospodě na jedno pivo a jeli domů, ale večer už nemohla hýbat s rukou a má ji ovázanou a staženou. Snad to nebude nic vážného. Ale okamžitě si kupuje helmu. Takovýhle pád po hlavě do kamení na cestě … to končí málokdy dobře. A jak jsem napsal, z ničeho nic. Žádné blbnutí, žádná puštěná řidítka, žádná velká rychlost. I ty jednou spadneš z kola. Určitě. A nebude to do trávy. Rukavice, kterými budeš brzdit o asfalt, stojí dvě stovky, když moc, a helma, která ti zachrání polovinu xichtu před plastikou, stojí kolem tisícovky (a pojišťovny na ni často přispívají). Je to jen otázka času. Já už bez helmy vůbec nevyjíždím, i kdybych jel pro rohlíky. Dobře padesátkrát jsem to říkal i ivonce, ať si ji koupí. Smála se mi. Když jsem ji zvedal ze země, tak to byla jedna z prvních věcí, co řekla, když chtěla trochu odlehčit situaci. „Kupuju si helmu, okamžitě.“ Pád z kola není otázkou JESTLI, ale KDY. Koupě helmy, až ji budeš potřebovat, je už z principu pozdě. Nemít helmu dj před týdnem, tak má ještě teď ovázanou půlku hlavy a už navždy bude pohled kolemjdoucích přitahovat podivný šlinec na levé líci.

No a dnes jsme vyjeli znovu, a ustáli to bez karambolů. Mělo pršet, sem tam pár kapek spadlo, opět kdesi lesy po žluté, křížem krážem po lukách, až začalo pršet vydatněji a my tomu napálili a posledních patnáct kilometrů to hnali domů, co to šlo. Zlatá bunda, ve které jsem se do kopců potil jak prase, a v dešti si pak jel jak král. Nemluvě o blatnících. Pohodička. Večer jsem se s djem sešel u krbu, ale mirda se na nás vysral a tak nebylo z domlouvání nocování pod širákem o příštím víkendu nic. Uvidíme. Pokud bude jak dnes, tak to bude fakt HC zážitek. Spát pod hvězdami je něco jiného než spát v neustávajícím dešti a desíti stupních :)

před sedmi roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.