Time goes by... so slowly

Nejdříve jsem si myslel, že Madonna zpívá time goes back, leč ono je to time goes by. Inu, to první by se mi hodilo víc. Bystřejší záhy pochopí.

Dopoledne propršelo deštěm a propracovalo prací. Po obědě jsem chtěl dělat něco jiného. Jeden z těch několika dnů, kdy nejsme s ivonkou spolu a já se opájím 100% volností.

KRYTON: Je vědecky prokázáno, že muži potřebují k životu trochu samoty!
LISTER: Fakt?
KRYTON: Hm! Nejmilejší kratochvíle byly vždy ty, jimž se věnovali o samotě: golf, rybolov a opájení se svou výjimečností.

Červený trpaslík je nevyčerpatelnou studnicí životních mouder. Opájel jsem se tedy svou výjimečností a strnulost ze sezení u pc hodlal zničit projížďkou na kole. Těžký horký vzduch po dešti, místy mokré silnice, tričko s bicyklem stylizovaném do křesťanského kříže na zádech, vyrazil jsem k přehradě.

Začátek stoupání, lehčí převod, dvě holky v zorném poli pade metrů přede mnou. Zuzka. Můj nejvážnější vztah z dob gymplu a živoucí důkaz toho, že jsem debil a občas mám úžasnou tendenci něco famózně zkurvit. Je to půl čtvrtého roku, co jsem ji neviděl. Hodnotil jsem, zda bude lepší čaunout a pokračovat v cestě, nebo s ní prohodit pár slov. Please don't say forgive me… Madonno, ty dnes válíš. Stočil jsem řidítka a chvilku vedle ní a kamarádky pokračoval, konverzoval. Zbytečné to popisovat, jde jen o tu tíhu okamžiku, kdy jsem po dlouhé době potkal svoji ex-přítelkyni.

Brzy jsem zase stoupal po asfaltu výše a výše, až mi přehradní hráz říkala pane a já rozjímal nad hladinou a sbíral síly na další cestu. Vydat se teď zpátky? Jen bych ty holky dojel/předjel. A tak stezkou kolem vody k dva kilometry vzdálené skalní vyhlídce. Vlahá lesní atmosféra, vůně vody, mokrý drsný asfalt, golf, rybaření, opájení se vlastní výjimečností…

Stoupání k vyhlídce na krev – kdepak nějaké tlačení kola – a na posledních metrech stoupání mě mine asi tak sedmnáctiletá holka na kole. Čekám, kdo pojede za ní, ale nikdo další neprojel. Sama. Nejbližší civilizace vzdálená šest sedm kilometrů lesem… no tak to mi ho tedy vyndej. Nejprve pod přehradou potkám svoji bývalou holku, a záhy poté potkám cizí osamělou cyklistku přesně na tom samém (opuštěném) místě, kde jsem před třemi roky, jedním měsícem, osmnácti dny a třemi hodinami potkal (na kole a osamělou) ivonku. Ťukejte si na čelo, ale musel jsem se tomu smát. Odpočíval jsem opřený o dřevěné zábradlí vysoko nad hladinou, přemýšlel o těchto náhodách a kochal se okolní přírodou.

Vracel jsem se zpátky k hrázi, cyklistka mě znovu minula na své zpáteční cestě kolem vody… přemýšlel jsem, co mi brání otočit to, dojet ji a seznámit se s ní. Vždyť mám ivonku!, pravil andílek na rameni. No a co! kontroval ďáblík na druhém. Pro nedočkavé: pokračoval jsem v cestě. Ale červík ve mně hlodal, a to z jednoho prostého důvodu – celé dospívání a gympl byl jen o tom, kolika kamarádkami či spolužačkami jsem byl obklopený. A to je již několik let pryč. Změnila se škola, na koleji moc holek taky neznám (natož jménem),… a nakonec docházím k tomu, že aktivně komunikuju s: ivonkou, její kamarádkou míšou a svou sestrou. To jsou holky, se kterými týdně prohodím 100 a více slov. Jiné nejsou.

Are you ready to jump? ptá se ďáblík i Madonna. No, na mašli či skok z přehrady to je. Ale taky si za to můžu sám. A proto bych to měl změnit. To, že mám ivonku, by nemělo znamenat, že všechny ostatní holky zařadím na kolej koukat na kozy, ale nemluvit s nimi ;)

Vyjel jsem z lesa na to naše betonové monstrum, přejel hráz tam a zpátky a v plné rychlosti vlétl do klesání. Pod hrází ještě jedna několika-slovy-nepopsatelná silová disciplína. I když, zkusím to. Jako kdybych chtěl vyjet obrovský skokánek (štěrková cesta) – dlouhý rozjezd na nejtěžší kvalt, vjezd to stoupající části, podřazení na střední kvalt v plném tempu a je-li to hodně špatné, podřazení na lehčí stupeň, vyjet až nahoru mnohdy rychlostí, kdy by neopatrné prošlápnutí při řazení znamenalo sesednutí z kola (nebo držku). Prostě jde jen o to vyjet ten padesátimetrový lineárně stoupající kopeček na co nejtěžší kvalt a bez sesednutí. Nahoře efektní otočka na pětikoruně a na plný plyn dolů, zpátky na silnici a hurá do vesnice. No sranda. Já a kolo.

Jenže co doma. Obešel jsem net a zase neměl co dělat. Sedl jsem na kolo a vyrazil opačným směrem a po kopcích dojel opět k přehradě, tentokrát na opačný břeh. To už byl ovšem domluvený fotbálek, a tak jsem se moc nezdržoval… ale dobrých dalších 12km. Večer už jsme si jen tak ve třech čutali na branku nebo nahrávali, víc se nás nesešlo. Na víc jsem stejně neměl sil :)

Fajn den. Brzké vstávání, do oběda práce, odpoledne a večer plné sportu. A teď bych si udělal kafe. Začínám zajíždět do stereotypu ranní a odpolední kávy. Dnes jsem měl jen tu ranní.

před desíti roky | Ze života | 5 komentářů

Komentáře

1 | ivka | před desíti roky

teda… máš plusový body, že jsi odolal cyklistce ;-)

reagovat

2 | juneau | před desíti roky

Mám plusový bod, mám plusový bod! :-P

reagovat

3 | lukyn.v | před desíti roky

Jo tak vy jedete na body? ;) Co si za něj, june, budeš moct vybrat? :)

Jinak ale… Fakt dobrej článek. Má děj, spád… Je napínavej. Závěr překvapující. Já čekal, že tu holku dojedeš a napíšeš dojmy. :(

reagovat

4 | ivka | před desíti roky

lukyn.v napsal/a: Co si za něj, june, budeš moct vybrat? … nic, zatím je pořád v mínusu
:-P

reagovat

5 | lukyn.v | před desíti roky
:-D

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.