Tma nemá stín

Vrčivý zvuk leteckého motoru… i přes jeho nenávistné burácení zaslechl výkřiky stráží, seskakujících z vagónů: „HALT! HALT!“ Praskavé výstřely pušek ztracené v hromovém rachotu leteckého kanónu amerického stíhače, jehož střely trhaly nevinné vězně na kusy. Krčil se v koutu poloprázdného otevřeného vagónu bez střechy a jen čekal, zda to tentokrát dostane, nebo přežije. Bubnování kulek, k obloze vzlétly gejzíry třísek z dřevěných částí nákladního vozu, hluk motoru se vzdaloval.

Přežil. Ostatní buď vyskákali a hledali záchranu venku mimo stojící vlak, nebo leželi v krvi na podlaze… ani Sedmihradský ve voze nezůstal, vyskočil ven hned po Manym a Danym, kteří se okamžitě rozběhli do prudkého svahu strže. Stíhač se vracel a protentokrát si poničeného vlaku přestal všímat, zaměřil se právě na ty dvě postavičky šplhající rozbahněnou mezí vzhůru co nejdál od vlaku. Snad je považoval za vojáky… který idiot by jinak útočil na vlak plný vězňů převážených z jednoho koncentráku do druhého?

Kolem Manyho a Danyho se zvedaly spršky hlíny, jak do hlíny pleskaly kulky, a oba přesto běželi dál a stejně tak spousta ostatních, jež vyskákali z vagónů a s nejasnou touhou po svobodě se snažili uniknout jistému osudu v pecích. Ani Frank Bondy neotálel, a ač nyní nebyl tak rozhodný jako Dany, vyběhl s tou svou Polkou za nimi. Svah se hemžil postavičkami zubožených lidí, od vlaku třeskající výstřely hledaly oběti a stále častěji je nacházely. Nehodlal to dál pozorovat, přeskočil hrazení a dopadl na štěrk náspu, ovšem na opačnou stranu vlaku než ostatní.

Ležel na mokré trávě pár metrů od vlaku, zatínal zuby bolestí a sténal. Zlomil si nohu, určitě si zlomil nohu! „Ty blbče pitomej,“ procedil skrze sevřené zuby a s námahou se posadil. „Tak to ten tvůj slavnej útěk vzal brzo za svý.“ Navzdory tomu bolest rychle ustupovala, po chvilce se mohl i postavit. Šest dní nejedl, nijak moc se nepohyboval, a nyní dopadl ze tří metrů na kamení… to muselo bolet tak jako tak. Zlomené to nebylo, ale přesto… běžet nemohl.

Svah, do kterého šplhal Many a Danym, měl jednu velkou nevýhodu… byl téměř holý. Pár stromů nemohlo poskytnou úkryt nikomu, a nic jiného na něm nerostlo. Museli vylézt až nahoru, aby se skryli za jeho vrcholem, do té doby byli vydáni napospas americkému stíhači a německým vojákům, kteří se museli cítit jako na střelnici. Pušky práskaly přerušovaně dál, ze svahu se ozývaly výkřiky plné bolesti…

Na protější svah se nesoustředil nikdo. Byl strmější a delší, snad proto se všichni rozhodli pro ten mírnější… ne tak on. Po čtyřech se doplazil mezi první nízké smrčky a začal se škrábat po svahu vzhůru. Dával si velký pozor, aby nezavadil o kmínky stromů, neboť by ho to mohlo prozradit pozornému oku vycvičených německých vojáků, pokud by se uprostřed smrkového lesíka náhle jeden divoce roztančil.

Nevěděl, jak dlouho se již drápe po kopci vzhůru, nevnímal čas, pouze divoké bušení svého srdce, křeče v žaludku, chlad rosy v trávě, špinavé cáry šatů přilepené na vyhublé tělo, mazlavou hlínu, jež se dostala do jeho zničených bot desítkami malých dírek, které v nich čas zanechal. Škrábal se vzhůru pod svěžími větvičkami smrčků, škrábal se vzhůru ze strže, jakoby údolí bylo Smrtí a vrcholek kopce Životem. On byl někde mezi. Ale nehodlal se Života jen tak lehce vzdát.

Věděl, že jej zatím nikdo nezpozoroval. Jinak by kolem něj pleskaly kulky do bláta jako o závod. Z údolí pod ním zaznívaly už jen sporadické výstřely, jak strážní obcházeli ležící těla a dobíjeli je. Neviděl, zda se Dany a Many dostali nahoru, neviděl, jak dopadl Frank Bondy, ten prolhaný Brouk pytlík, kterého z duše nenáviděl… snad proto, že se dokázal ze všeho dostat, na všechno měl nějaké moudro, pro každou situaci vhodnou vzpomínku. Snad mu to všechno jen tiše záviděl, stejně jako spousta ostatních. Dostal se z toho Frank i tentokrát? Nebo leží někde v blátě mezi desítkami jiných bezejmenných těl? Určitě má u sebe ty dvě teplé deky, které si celou cestu tak pečlivě střežil a které kdovíkde nakřečkoval. „Jo, ty má určitě s sebou,“ hlesl z posledních sil, zatnul zuby a vyškrábal se po kluzké hlíně o půl metru výše.

Nyní se už neozývaly ani ty ojedinělé výstřely. Z údolí se zněly pouze úsečné rozkazy a občasné zapraskání vychládající rozstřílené lokomotivy. Přelézal místo, kde mohl škvírou mezi stromky pohlédnout zpátky, a také to udělal. Naneštěstí právě v ten okamžik se na stejný průsek mezi stromy zadíval německý voják a spatříc jej zburcoval ostatní k nové palbě. První sprška hlíny, druhá, třetí, pak se ozvaly teprve výstřely z údolí. Snažil se zvednout a vyškrábat se pryč z nebezpečného místa, ale v tu chvíli kulka rozryla zem pár centimetrů od jeho obličeje, částečky hlíny jej oslepily, úlekem vykřikl a svezl se po kluzkém povrchu bezvládně o pár metrů níže pod ochranné větve smrků. Střelba ustala, Němci považovali věc za vyřízenou…

Ještě dlouho lapal po dechu a přemáhal nutkání vyzvracet se. Třásl se vysílením a přestálým šokem, ale kopec zůstával tam, kde předtím, ani vyšší, ani nižší… stále stejně vysoký. A on stále zůstával na kousku země mezi Smrtí a Životem.

Nyní si svoji cestu volil mnohem pečlivěji, výhradně tam, kde nemohl vidět na vlak, a nikdo od vlaku nemohl spatřit jeho. Chladné a pochmurné jarní ráno pokročilo, zvedl se nepříjemný vítr, ale slunce zpoza mraků nevykouklo. Les mlčel svým zvláštním tichem, kterému přizvukovaly černé vrány v jeho korunách, šumění listí a trávy, šelest hmyzu v kořenech stromů…

Navzdory všemu jej ovládl nejasný a přitom naprosto určitý pocit smrti. Cítil, že umírá. Nic ho nestudilo, vše jen hřálo. Viděl, jak rukama objímá kmínek stromu, rozdírá si o něj ruce do krve, a přesto nic z toho necítí, všude se rozléhalo dunění, kvílení, krákání vran… vyděsil se, náhle všude viděl hnusné velké brouky, prodíraly se trávou k jeho tělu, někteří se skutálely dolů, ale jeden, ten největší a nejohavnější, dolezl až k němu a zakousl se mu do boku. Zařval bolestí, smetl jej úderem ruky, na níž ovšem ulpěla rudá pachuť krve. Přitiskl si špinavou dlaň k boku, mezi prsty se propletly potůčky červeného vína. Nové zadunění potrhalo oblohu a jiný brouk se mu zakousl do nohy. Nenašel sílu ho odehnat, volnou rukou se pustil kmenu stromku, ještě chvíli zůstával na místě, až se bezvládně sesul svahem níže… jeho mrtvé tělo necítilo stále častější nárazy do kmínků nic netušících smrčků, necítilo nekonečné rozdírání kdysi hebké kůže…

Strohá tvář velitele transportu nedala znát žádné emoce. Přikývnul svobodníkovi jako vyjádření spokojenosti s jeho střeleckým výkonem a strnule odkráčel k nepoškozenému vagónu s červeným křížem na bílém poli, jež pokryl téměř celou střechu, aby se zeptal, zda už konečně zbytek jeho štábu zjistil, jaké jsou nové rozkazy z velitelství.

před 15 roky | Spisovatel | 1 komentář

Komentáře

1 | juneau | před 15 roky

dostal jsem 1 podtrzena :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.