To be endlessly cold within...

Text nadpisu je samozřejmě větou z textu písně. To přece dělám často.

Dnes píši brzy. Nejsem v programátorském rozpoložení a ač všude tvrdím, že nejlépe se programuje v noci, tak to není tak úplně pravda. Ne pokud programuješ (snad to není moc nadnesené slovo – profi programování to samozřejmě není) celý den předcházející noci. To je pak klávesnice to poslední, s čím bys chtěla zánik dne sdílet. Ale člověk má klid, nikdo nezvoní, nikdo nevolá… lidé po půlnoci také odpadnou, na netu se nic neděje. Dokázal bych si svůj denní rytmus představit v poněkud posunutém rozložení. Den od 12:00 do 4–5:00, noc od pěti do oběda. Vysvětluj to okolí…

Pravdou je, že mi poslední dobou dělá velké problémy usnout. Kdykoli… deset v noci nebo druhá hodina, žádný rozdíl. Tichý pokoj, svit lampy z prostranství před domem, zírání do stěny. Pak by tím pádem bylo lehounké udržet se při nějaké činnosti vzhůru do čtyř nebo pěti hodin.

Ale zase takový antisociál nejsem, aby mi nevadilo, že prospím velkou část dne, kdy ostatní žijí. A ráno je nejkrásnější část dne. Viz moje vzpomínky na ranní vyjíždky o letních prázdninách. Přijde mi, že nejkrásnější fotky přírody jsem pořídil právě při tehdejších cestách na kole… tenhle rok musím natuty vyrážet třeba v sedm. Rodiče vstanou do práce, já na kolo…

… protože přemýšlení o posunutém denním harmonogramu bylo jen přemýšlením.

Včerejší žabomyší válku o tom, co jsem za ubožáka, nechám svému osudu. Moc dobře si vzpomínám, jak to dopadlo minule, když mi někdo vyčítal můj život. Chybami se člověk učí. Přemýšlím, zda jsem se ti, ai, vůbec někdy omluvil.

Holt si nechám máloco líbit. Žiju si svůj život podle svého vědomí a svědomí. Uvědomte si to, vy ostatní, co se vám to nelíbí. A když už, tak na tom pořád nejsem tak špatně jako jiní (jiný).

Odjel jsem tedy za ivkou. Na upozorňující smsku mi neodpověděla a cestou se mi ozvala, že je u kamarádky v jedné vísce po cestě. Zastavím u jejího auta, za chvilku se objeví. Kamarádka potřebuje registrovat předměty a nemá možnost. Ivčino zbrusunové megabitové adsl se vyloženě nabízelo S mírným odstupem sleduji její auto,… ubíhající večer, odvoz kamarádky domů a mámy někam na akci. Sleduji ji, jak nám (já, ona a její mladší sestra) připravuje večeři – hranolky a upravené kuřecí masíčko – a přijde mi to strašně milé. Moje holčička…

Sledovaní Anno2004, debata nad obrázky na obrazovce… a pak její obvyklá povinnost dovézt rodiče z akce domů. Jedu s ní, protože tvrdí, že si jejicho nebudou chtít trhnout obvyklou ostudu (že pro ně ivka přijede a pak tam musí půl hodiny tvrdnout, než se konečně odhodlají k odchodu), ale moje přítomnost žádný osvěžující efekt nemá, jsme usazeni k jinému stolu v zakouřeném lokále a čekání si krátíme hraním s mobilem jejího táty (jakub nám v komentářích poví, jakého SonyErika to má). Její máma by samozřejmě jela hned a s útrpným úsměvem krčí rameny směrem k tátovi… jak bezpředmětné, když se chtějí přede mnou chovat jinak. Mám pochopení pro hru, která se musí dohrát (kulečník) a pivo, které se musí dopít Jsem hergot taky chlap

A pro mě je stejně všechno sociální výzkum a možnost sledovat jiné lidi je největším darem samotářskému člověku. Takže proč se omezovat. Těžko to ale někomu vysvětlím… než je poslední půllitr dopit, jsem konfrontován s jedním (duší) mladým členem jejich akční party. Ivce naordinuje čaj, mně zelenou. Ani neodmítám, protože rozmluv něco opilému chlapovi. „Snažit se diskutovat tam, kde to smysl má, a mlčet tam, kde je již dobojováno a nelze nic změnit,“ napsal jsem češtinářce do jedné slohovky. Vypít se to dalo, přežil jsem. Cesta domů, do postýlky…

„Kolik je, broučku?“ Zelený displej mě po hodinách v temnu oslepí… „Budou čtyři hodiny…“

Budík na jedenáctou, usínáme. Co všechno tomu ale předcházelo… rozebírat nebudu, ale na jednu věc nechci zapomenout Leží mi na rameni, objímám ji, hladím po bocích… a ona chce, abych něco povídal. Cokoli… chci po ní, ať mi napoví alespoň trochu, co by ji zajímalo, ale to by pro ni znamenalo něco vymýšlet, tak chce, abych jí pověděl nějaké tajemství. Rozesměju se a vzpomenu si na jedno milé tajemství. Totiž že jsem ještě nikdy nikomu neřekl, s kým jsem si ve školce hrál na doktora. Samozřejmě pouze milá a ničím významná vzpomínka, zážitek z dětství, pro který má společnost pochopení. Ale já její jméno nikdy neřekl Nemá to žádnou důležitost, ale když už jsem po patnáct let mlčel, tak proč bych nemohl vydržet dalších padesát? Budu mít opravdové úsměvné tajemství a budu na to pyšný

A s tím se ivka nesmířila Asi hodinu (nepřeháním) se ze mě snažila její jméno vypáčit, škemrala, zlobila, dotírala… ale nedozvěděla se. A pak si mimoděk vzpomněla na moji chronickou lechtivost… „Junečáku, řekni mi toooo (zoufale)… nebo tě zlech- hóooo!“ Tehdy si uvědomila, jak strašně jsem lechtivý a jak mocnou zbraň najednou může použít A já umíral smíchy už při té představě, nemusela se mě ani dotknout. Samozřejmě hned mi seděla obkročmo na břiše a… skoro se mě nedotkla. Tak, aby mě lechtala. Jako by z dřívějška věděla, že bych mohl být opravdu nebezpečný a třeba ji i shodit. (Vtip: „Co se stane ženské, když spadne z koně? rozbije si hlavu o noční stolek.“ ) Nebo mě jen nechtěla mučit

Ale nedozvěděla se nic. Já jí to ani po hodině nepověděl A nepovím

Probouzím se po šesti hodinách nerušeného spánku… ležím na zádech, bezmyšlenkovitě prohlížím strop pokoje, spící ivka se ke mně tulí, rty se dotýká mého ramene, cítím horký dech. Nechci se pohnout, mohl bych ji probudit… zavírám oči.

Odpolede mám být brzy doma, ale v okamžiku, kdy si pakuju bágl, mi sestra napíše, ať nikam nespěchám, že auto už není potřeba… zůstávám tedy dále, a s ivkou dopravíme její sestru na jednu místní sjezdovku. Ona si lyžuje, my tam koukáme ze svahu… ivka o víkendech se sestrou brigádničí jako „služba“, kolem se proto pohybuje spoustu známých. Zajímavé místo… lyžování ovšem považuju za hodně významnou možnost sebezmrzačení (jako ostatní nelyžující amatéři), brouček se s tím také smířil a ví, že mě na sjezdovku nikdy nedostane. Ale ten výhled do údolí… to je tak, když půl roku jezdíš po silnici v údolí, a pak jednou vyjedeš nad mraky.

Doma už nic zajímavého… povídám si s ivkou a přemýšlím, který film si pustím. Na dotek (Closer) by zklamat nemuselo…

Ps: Ten/ta, kdo mi včera do postele poslal/a tuhle smsku, dostane na prdel! „Kdyz jsem te skladala v puzzlich, dostala jsem depku, ale stacil Frodo a je mi hned lepe. Co z toho plyne? Mel by ses tvarit mene posmourne “. +420 777 *** 107