To by Pražáci čuměli, jak se maká v jednadvacátým století!

To na mě dnes zahlaholil strejda v lese, když kolem mě táhl na laně další kmen a já se trmácel na opačnou stranu lesa pro jiný. Jen jsem se pousmál, po pěti hodinách ubíjející dřiny jsem byl apatický ke všemu, v bundě jsem měl strčený mobil přehrávající hudbu a ta mi pomáhala nemyslet na útrapy lesního dělníka. Poslouchal jsem ji tam mezi smrky a nebolel mě žaludek hlady, nebolely mě otlačené nohy v těžkých botách, nemotaly se mi větve pod nohy, nestrhával jsem si puchýře v rozedřených promočených rukavicích, nezařezávalo se mi lano do dlaně, tažený kmen se nezasekával o kořeny jiných stromů, nebyl jsem unavený, nepoužíval jsem piča! 100× do minuty, nedýchal jsem jak parní lokomotiva, neměl jsem propocenou i zimní bundu, nemyslel jsem na tátovo „Maximálně na dvě a půl hodinky“, neměl jsem ihned tupou sekyru z měkké oceli,… nic z toho mě netrápilo, protože jsem poslouchal muziku. Pokud tedy poblíž nekvičela pila.

Byla to dřina, snad největší letos. S tátou a strejdou a traktorem Máňou jsme o půl desáté dojeli do smrkového lesa, kde leželo dobrých třicet stromů. První hodinu jsme je osekávali – moje soukromá sekera je šmejd za dva nikláky a čepel po chvilce vypadá, jako bych s ní sekal do kamene. Osekané kmeny bylo nutno dostat na okraj lesa – třetinu k hornímu okraji (30m), zbytek (po rovině) k východnímu (100m). Do kopce jsem nosil kmeny se strejdou na ramenou (nechtěl věřit, že menší námaha bude tahat je těch sto metrů po rovině na laně) a prožíval si postupně všechny dimenze únavy, až jsem po hodině seděl na kmeni a psal třesoucí se rukou ivonce smsku, že mě natuty čeká zvracení z vysílení. Hlad musel zahnat horký čaj a kousek čokolády a šlo se odtahat zbytek kmenů na lanech k druhému okraji lesa. To už jsem si mohl blbnout individuálně, s muzikou a svým soukromým zasraným kmenem, se kterým jsem se vláčel a casnoval dobrých sto metrů, jen abych se pak otočil a pomalu se apaticky vracel pro nějaký jiný.

Ve tři konečně padla a jelo se domů. Zapracoval jsem si, pomohl tátovi, byl jsem na čerstvém vzduchu a ať to z předchozích odstavců vyznívá jakkoli, jsem za tyhle akce rád. Jen teď nevím, jak se usadit, aby mě nebolelo v kříži a jakými prsty psát, aby mě nebolely i ty.

obrazek

před devíti roky | Obrázkově Ze života | 2 komentáře

Komentáře

1 | Ixxo | před devíti roky

to červene na tej sekere to je krv? 8-O

reagovat

2 | juneau | před devíti roky

:-D To jsi mě tedy dostal :) Není to krev, je to jen barva, abys sekeru lehce našel, když ji necháš někde odloženou.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.