To je léto ...

Svatá Anna se blíží, zatímco vychází slunce nad pátečněranním lesem a já datluji do pracovního editoru … neb se Adam beztak za chvíli z chůvičky rozfňuká, a já poběžím do přízemí. Tak ať to mám rozepsané v něčem spolehlivějším než v zastaralé administraci RS2. Ivka odjela do práce, šel jsem v jí před půl sedmou rozespalý rozcuchaný neoholený zuby nevyčištěný otevřít bránu, a přitom nakrmit i kočky, když už jsem venku, a ještě jsem jim ani misky na žrádlo nenachystal, a Adam už brečel. Zastihl jsem ho v chodbě, rozespale se potácejícího s dudynem a plínou sevřenou v ručičkách hledajícího „maama! maamááá!“. Ještě v posteli zabral, ale je půl osmé, a o moc déle asi spát nebude. Obzvlášť bude-li venku sousedovic Rex dál štěkat na nebohé kolemjdoucí.

Tož to léto, ne úplně horké, zato pěkně mokré. Bazén opuštěný, gril opuštěný … červencové teploty nic moc, co pár dní zaprší. V červnu skoro 200 mm srážek, v červenci zatím 80 mm. Gabčíkovo mám už asi dva měsíce v tahu plné (2 m3), a vůbec neubývá vody, protože není co zalívat … a pokud už něco sem tam chce zalít, pak to pohodlně pokryjí věčně plné sudy pod okapy. Po těch letech suchých lét jsem takovýto průběh vážně nečekal :-) Nevýhodu to má ale i v tom, že pořád roste tráva jako blbá … a týden co týden ji jedno odpoledne sekat už mě moc nebaví. Sekačce už se zespod odlupuje barva a rezne, a měl jsem v plánu ji během suchých letních týdnů natřít, neb jde tráva do letní dormance a neroste. A prd. Dokonce jsem musel znovu poséct křoviňákem meze, což jsem loni dělal jen na jaře a pak až v září.

Pokud dnes nebude pršet – což dle předpovědi po dvou hezkých dnech zase má – pak to budu muset asi opět přejet sekačkou, před víkendem (sekal jsem v pondělí). A chodím po trávníku a šokovaně zjišťuji, že je to samý plevel – samý popenec břeťanovitý. Obzvlášť, ale nikoli pouze v místech, kde jsem na jaře zapracoval přesetý kompost. Opravdu jsem tímhle „hnojením“ dosáhl akorát toho, že jsem si trávník zaplevelil? A nebo byl popenec v trávníku vždy, akorát v letošním vlhkém roce má naprosto ideální podmínky na to se rozlézt? Má rád vlhkou půdu. Hledám fotky z loňského roku, a just hned jedna ze stavění trampolíny, kdy mi Bára „četla“ z návodu sedíc na trávníku – a kolem popenec! Ha. Fotka přímo před vchodem, kde jsem do zjara založeného trávníku přidával přesetou hlínu – a u něj popenec! Takže tááák … no to jsem se docela hodně uklidnil. Té svině byl trávník plný i dříve, jen jsem si toho tak nevšímal, a letos to teprve bije do očí. Ovšem ne že bych si tím kompostem nemohl uškodit, neb to samozřejmě „pravý“ kompost není … úplně teču z těch článků a rad „nachystejte si směs na pravý špičkový kompost – trávu, listí, větvičky, zbytky z kuchyně, smíchejte a v kompostéru proběhne zahřátí a tím zničení semen plevelů…“ … jak jako vole nachystejte si směs? Čtvrt roku seču strávu a týden co týden je to pět vrchovatých koleček na sračky rozsekané trávy, pokud poseču vysokou trávu na mezích, tak kdybych ji usušil, tak by to bylo sena na půl roku pro hladovou kravku… ale já ji můžu dát tak akorát do kompostu. A když se přestane sekat tráva, tak – PŘEKVAPENÍ – deset koleček listí! Bordel ze zahrady mohu tak akorát „skládkovat“, a sem tam přeházet … když nemám zrovna co lepšího na práci než vidlemi přehazovat hromadu tlejícího zahradního odpadu. Grrrrr!

Osmá hodina pryč, a Adam ještě nevstává? Ne že bych tedy během psaní tohoto postu už jednou nestál na schodech s chůvičkou u ucha, ale to bylo asi jen nějaké převalování. Ale to brzy přijde – seběhnutí schodů, odchytnutí blonďatého andílka Adámka někde v kuchyni nebo na chodbě, vzití do náruče, poňuchňání, popusinkování, kdy se on nenechá a začne mě píchat prstíkem do tváře/vousů a „au! au!“. Čeknu plínu, jestli tam není ble, a posadím ho s pribiňákem ke stolečku v obýváku, pustím džimdžem nebo nějaký agrokanál na jůtjůbu (traktory, kombajny, sklizeň kukuřice, silážní jámy …), a můžu se chvíli věnovat něčemu jinému, třeba snaze vzbudit i Báru, když už. Té se nebude chtít ani smykem, ta by spala do desíti každý den …

… no, jako kdybych to tím sepisováním přivolal. Adama jsem tedy zastihl ještě na posteli, Bára už na nás taky koukala, válení, mazlení, poslouchání aut na silnici. Vypravil jsem je tedy oba dva, rozdal pribiňáky, zapnul televizi … jak jinak. Teď už tam Adam něco štimuje u dřevěného dětského ponku, na gauči sviští autíčka po flexidráze, noťas v kuchyni na stole, myčka hučí.

Měl bych si také něco sepsat o dětech, než jen o sekání trávy. Bára už ve čtyřapůlletá velká slečna, kterou bych každý den jen tiskl k sobě a tulil se. Odkudkoli přijdu, tak ke mě přiběhne s roztaženýma rukama a „Tati! Tatínku!“ a obejme mě. Ale stejně tak je to neposlušný lump, když se jí zachce. Málo jí, v obědu se jen ponimrá, ale zmrzliny a pamlsky, to je její. Ale ty se samozřejmě odvíjí od toho, jak … jí oběd :-) To dohadování někdy … odmlouvá, a když už mi někdy bouchnou saze a zvednu na ni hlas, aby věděla, že končí legrace, tak se naučila – logicky – že se takhle holt komunikuje, takže si zvedá hlas i ona na nás. Jeden večer – před jedenáctou – jsem jí přikázal (několikrát) uklidit nějakou hračku – dřevěné parkoviště pro autíčka, ona to neudělala, „Ale tati,…!“ – chtěla, abych jí pomohl – vybuchl jsem na ni, rukou k výprasku nachystanou hrozil, a ona se rozkřičela zpět, že to nemůže uklidit, že je to moc těžký, a ať na ni nekřičím, slzy v očích a vztekání, ale i děs, že jí naliskám na zadek. Vzdorovala mi, ale přitom bylo vidět, jak strašně se mě v ten okamžik bojí… no rychle mě ten vztek přešel. Ach jo. Výchova.

Ale už jsou to dva parťáci, Adam nemluví, ale všemu rozumí, co se po něm chce, až mě to překvapuje. Ale komunikace, to je samé brm, da, ta, a, aaa a-aa, A!, au … v září jsou mu dva roky, tak uvidíme, kdy se rozumluví. Když vezme botu a řekne Ba!, tak mu říkám „BO-TA“… a on Ba! BA! BAAA! a mračí se na mě jak na cizího. Ten se také umí vztekat, urážet, dát ruce křížem přes prsa a jít pryč. Malý velký kluk, proti jiným dvouletým dětem je to udělaná vazba. Ten bude Báře – a jiným dětem – dávat sadu, až na to přijde … s Bárou se sice naučil ten dost důležitý mechanismus, že se hračky půjčují a ne všechno patří jen jemu, ale zase se také naučil, že mu někdo může něco vzít, když si s tím právě hraje. A to se nedělá! Kouše, štípe, bije Báru vším co má zrovna po ruce… když jdeme na pivo a on si tam hraje na písku, tak jsem v klidu, pokud je tam jiné dítě v opačném rohu. Ale naposledy tam byla holčička, co mu pořád stála za prdelí a chtěla si s ním hrát, a co vzal on do ruky, to chtěla taky … když si odložil rozbitý bagr, a ta ho hned chňapla a prohlížela si ho, hned jsem viděl tu nenávist v Adamovo očích a startoval jsem, než ji stihne přetáhnout lopatkou. Bára ho pěkně vyškolila.

A především je už všechno o řád jednodušší než na jaře, kdy bylo nutné Adamovi neustále stát za zadkem, když jsme šli ven. Už jen to, že si na odrážedle sám zabrzdí, když se rozjede po příjezdovce k silnici, je megabonus … člověk je jen sleduje z terasy, jak si on na plastové motorce a Bára na kole jezdí po příjezdovce nahoru dolů, a nemusí jim asistovat (chytat rozjetého Adama). No a spousta a spousta drobných usnadnění … přesto musí člověk pořád vědět, kde Adam je o tom žádná. A to ho ještě v zimě na jaře trápily noční děsy či co, noc co noc byla utrpení, ivka vyřízená … a přešlo to. Spí celou noc, i když se často probudí a fňuká, aby si ho máma vzala z postýlky do postele, a pak spí dál … ale to už je bájo.

Mno, chce to vysát, děti chtějí stavět bunkr, mohli bychom se pak také podívat ven, …

před dvěma měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.