Tohle je naprosto na piču
A klidně to napíšu navzdory tomu, že sem chodí spousta slušných lidí. Je to na piču, je to kurevsky na piču!
Hergot, tak sprostej jsem už dlouho nebyl. Ilustrace? Noc, sestra sedí u pc a já vedle ní openduji a čekám, až to nevydrží a pustí mě na net 
Zavolá máma, zvednu se, přenesu váhu na pravé koleno a zhroutím se k zemi, tvář pokřivenou bolestí a snahou zadržet kulervoucí výkřik. Koleno v hajzlu.
Prostě jsem se přetáhl a prosím všechny bohy na Olympu, aby se s uklidněním sportovní aktivity uklidnilo i koleno. Ať to není onen den Dé, kdy to prostě začne… a bolet nepřestane.
Ivonko, proč bydlíš tam kde bydlíš… tam, kam jsem dříve na kole nerad jezdil, neboť je to daleko. A kam jsem dnes opět vyrazil navzdory bodavé bolesti při každém šlápnutí… opět nalehko, jenže tentokrát již bylo po šesté. Mámin požadavek na návrat v osm byl posunut na půl devátou a nakonec stejně zrušen. Jen s tou bundou jsem ji měl poslechnout… ale kdo by o tom v takovém horku přemýšlel?
Menší stráň nad jednou z tamějších vesnic, šum řeky, hluk dřevařské pily, cvrkot cvrčků… ležet vedle ní na večerní louce, to bylo fajn. Známe se čtvrtým dnem… hlavu na mém rameni, oči zavřené, hladím ji po tváři…
Proč psát více? Byla by to dokonalá reality show, ale tento web je reality show jednoho člověka. O něčem se klidně rozepíšu, ale zde mi stačí pár slov, abych si v budoucnu soumrak nad údolím vybavil a vybavil si i to, o čem nyní pomlčím. Už to totiž není jen můj byznys.
Domů vyjíždím v 20:56 a dojíždím nevím kdy, snad po půl desáté… většinu cesty odzabírala levá noha, pravá se jen vezla. Jsem v háji, zítra budu doma, i kdyby mě odysseovy sirény mámily. Budu rád, když zvládnu cestu na brigádu a zpátky.
Mámě bylo jasné, že nejezdím za krásami Vysočiny, o ivce jsem jim tedy u pozdní ohřívané večeře pověděl. A co? Jen to nejnutnější, ale aby se cítili v obraze a měli pocit, že s nimi jednám na rovinu. Což taky jednám… kdyby se zeptali už první den, zda jsem na hrázi někoho potkal, tak bych jim to řekl. Sám se tím ale chlubit nebudu.
Venku začalo pršet, slyším šumění na parapetu… bože! Teď jsem se úplně zarazil. Slyším šumění deště venku, neboť nemám puštěnu hudbu… rychle, nanoalbum! Ah, to je úleva…
Nechápeš, že pláču, můj milý Tome…
Půl dvanácté… dnes jsem chtěl jít brzy spát. Tak tedy dobrou.
před 15 roky |
Ze života | 
30 komentářů
Taková seznámení jsou nejlepší (podobné jsem zažil). A co teprve, když to dojde až do té „vážnosti“. 
kdyz se nekdo zepta, odpovim, pokud mozno pravdive