… nebo možná i více.
Ivončina teta měla minulý víkend pohřeb. Sychravé ráno, hemžení neznámých lidí. Byl jsem s rodinou, kondolovaly mi desítky lidí, z nichž mě znal málokdo. Aspoň měli nad čím přemýšlet.
Týden tomu všemu předcházející jsem strávil u ivonky, pracoval a chodil na ryby, doma se otáčel sotva na půl hodiny. Ale hned v pondělí jsem s djem sedl na kola vyrazil k Tovické nádrži – takový „macho“ výjezd. Třicet stupňů, horko jak sviňa, krásný den, dvě kola cvrčící do kopců Svratecké hornatiny … střihali jsme to různými cestami, po kterých jsme ještě nikdy nejeli a díky tomu se také jednou poctivě ztratili. Po modré, po modré, a náhle cesta skončila uprostřed lesa 🙂 Rozbité asfaltky a slunce klesající k obzoru, měkká hřejivá záře, zvířený prach od kol a kombajny kosící okolní lány. Miluju… Cesta nám trvala pět hodin a najeto pitomých 72 kilometrů. Ale pochybuji o tom. Jen objetí nádrže přidalo 10km oproti normální trase, která právě na těch 70 km také vyjde. Asi jsem si měl přeštelovat tachometr hned po koupi kola, ačkoli jsou to stále 26″ ráfky.
To jsem také udělal o týden později (již po pohřbu), kdy jsem potřeboval zajet s kolem na garanční prohlídku (najeto 250 km). Tacháč jsem vynuloval, krejčovským metrem naměřil obvod kola na milimetry přesně a také si ho celé vypucoval a připravil na ten velký den. Tím ale nemyslím samotnou garančku, ale cestu na ni a zpět. Na středu totiž hlásili nejteplejší den a já se rozhodl, že na garančku dojedu právě na kole. Do bigcity je to bratru 35 kilometrů (a 35 km zpátky), jenže po místní silnici smrti. A po té jsem jet prostě nechtěl. Stejná trasa po okreskách by vyšla na 60 kilometrů do výšin Žďárských vrchů a to už také není ono.
A tak jsme ve středu ráno s djem a mirdou, kteří se rozhodli jet se mnou, dorazili na vlakové nádraží v city a do bigcity krásně dojeli čumgálou / regínou / regionovou / courákem. Kola zavěšená u stropu, srandičky, zkoumání mapy se zpáteční trasou. V bigcity mi kolo zgarančkovali na počkání a vyrazili jsme na zpáteční hustocestu. Nutno poznamenat, že seřízení přehazky bylo před garančkou lepší než po ní. A zase polňačky, staré cesty v alejích topolů, výhledy do daleka a prach a kamení, hráze rybníků a modré nebe. Vesnice, ve kterých jsem nikdy nebyl. Cesty, po kterých jsem nikdy nejel. A únava.
Tak rád bych měl formu, se kterou bych zajel padesát šedesát kilometrů bez mrknutí oka. Ale tu už letos asi neudělám. Dnes jsem chtěl „po práci“ vyrazit a zničit se na blízkých kopcích. Začalo pršet.
Naši odjeli na vnitrostátní dovolenou, s ivonkou opět hlídáme dům. Týden rodinného života. Ale na to kolo si čas najdu, i kdyby…
Mám chuť začátek tohoto týdne oslavit. Jdu si nalít vína. Bůhví, v jakém stavu mě ivonka najde, až se vrátí od jejicho. Ve veselém každopádně 😀
Připojte váš komentář