Ty vole, to je jak z Blairwitch!

Dj zabrzdil na jehličí před rozdvojením lesní cesty a touto větou okomentoval okolní prostředí. Uprostřed neznámého lesa, cesta vedoucí vpřed zarostlá kapradím, zapadaná větvemi, jiné se nad ni unaveně skláněly… a vůbec celý okolní les ztratil dojem udržovanosti jako ty, kterými jsme na kolech přijeli až na toto místo.

To jsem se totiž odpoledne nudil. Práce mě nebavila, zburcoval jsem dje a na kole jsme vyjeli na přehradu. Tedy, vytlačili jsme kola po lesní pěšině stoupající k hrázi druhou stranou než asfaltová silnice. Docela namáhavá záležitost, rozhodně to mělo blíže ke kamenitému, vymletému, zničenému a zarostlému něčemu než k pěšině, a ještě prudce stoupající vzhůru. Ale není marné se občas trochu pohnout… naše další kroky vedly po lesní cestě na jeden z kopců nad vodní hladinou směrem nad vesnici s představou vzrušujícího sjezdu lesem do údolí. Koho by to nelákalo? 

Jenže když už je člověk na kopci, tak se mu tak rychle dolů nechce… vydali jsme se po lesní cestě kopírující hřeben a záhy se dostali do míst, kde jsme to neznali. To člověka teprve nadchne. Polňačka, na lehčí převody, kolo podkluzující na kamení, posečené vyschlé louky, slunce klesající k západu, a za každou zatáčkou místo, kde jsem nikdy nebyl, panoráma, kterým jsem se nikdy nekochal. Podle známých bodů v okolí jsme se lehce navigovali, abychom vůbec věděli, jakým směrem jedeme, v zapomenutém ovocném sadě uprostřed lesů a luk ochutnali bohužel nezralé hrušky, a pak se rozhodli ukončit naši hřebenovou tůru a nějak sjet do údolí. Nějak, důležité slovíčko Byli jsme uprostřed louky a jen se drželi naznačených stop nějakého traktoru, ty nás zavedly do brány do lesa, kde již vedla cesta dál. Sluneční brýle na očích, a náhle takové přítmí! I přesto jsem akčně pokračoval v našláplém tempu, jen jedny větvě pod koly praskaly a druhé mě do xichtu šlehaly. Cesta se sem tam neočekávaně rozdělila a první jedoucí dj vždy prudce brzdil, abychom v klidu zvážili další směr jízdy neznámým lesem tam někde v kopcích nad vesnicí.

A při jednom takovém zastavení se cesta před námi opravdu uzavřela kapradím a lesním porostem, okolí potemnělo spoustou plevelných stromů, … opuštěný a neudržovaný, démonicky působící les. Úžasný pocit Pokračujeme průjezdnější odbočující cestou dolů, nabíráme rychlost a opájíme se adrenalinem z rozbité a vymleté cesty, kdy se s djem v jednu chvíli jeho kolo dramaticky utrhne na vymleté hraně a on tak tak ustojí nadcházející držkopád 

Vynoření z lesa, vesnice pod námi, známá louka, známá chata, i cesta už začíná být povědomá, míříme domů. Tuhle jízdu jsem si absolutně užil. Nejvíce mě fascinuje skutečnost, že jsem na těch místech ještě nikdy nebyl. A přitom tam bylo tak nádherně. Někdy tam vezmu ivonku a foťák. Až budou zrát hrušky…