Ty vole, to je jak z Blairwitch!
Dj zabrzdil na jehličí před rozdvojením lesní cesty a touto větou okomentoval okolní prostředí. Uprostřed neznámého lesa, cesta vedoucí vpřed zarostlá kapradím, zapadaná větvemi, jiné se nad ni unaveně skláněly… a vůbec celý okolní les ztratil dojem udržovanosti jako ty, kterými jsme na kolech přijeli až na toto místo.
To jsem se totiž odpoledne nudil. Práce mě nebavila, zburcoval jsem dje a
na kole jsme vyjeli na přehradu. Tedy, vytlačili jsme kola po lesní pěšině
stoupající k hrázi druhou stranou než asfaltová silnice. Docela namáhavá
záležitost, rozhodně to mělo blíže ke kamenitému, vymletému,
zničenému a zarostlému něčemu než k pěšině, a ještě
prudce stoupající vzhůru. Ale není marné se občas trochu pohnout… naše
další kroky vedly po lesní
cestě na jeden z kopců nad vodní hladinou směrem nad vesnici s představou
vzrušujícího sjezdu lesem do údolí. Koho by to nelákalo?
Jenže když už je člověk na kopci, tak se mu tak rychle dolů nechce…
vydali jsme se po lesní cestě kopírující hřeben a záhy se dostali do
míst, kde jsme to neznali. To člověka teprve nadchne. Polňačka, na lehčí
převody, kolo podkluzující na kamení, posečené vyschlé louky, slunce
klesající k západu, a za každou zatáčkou místo, kde jsem nikdy nebyl,
panoráma, kterým jsem se
nikdy nekochal. Podle známých bodů v okolí jsme se lehce navigovali,
abychom vůbec věděli, jakým směrem jedeme, v zapomenutém ovocném sadě
uprostřed lesů a luk ochutnali bohužel nezralé hrušky, a pak se rozhodli
ukončit naši hřebenovou tůru a nějak sjet do údolí. Nějak,
důležité slovíčko
Byli jsme uprostřed louky a jen se drželi naznačených stop nějakého
traktoru, ty nás zavedly do brány do
lesa, kde již vedla cesta dál. Sluneční brýle na očích, a
náhle takové přítmí! I přesto jsem akčně pokračoval v našláplém
tempu, jen jedny větvě pod koly praskaly a druhé mě do xichtu šlehaly.
Cesta se sem tam neočekávaně rozdělila a první jedoucí dj vždy prudce
brzdil, abychom v klidu zvážili další směr jízdy neznámým lesem tam
někde v kopcích nad vesnicí.
A při jednom takovém zastavení se cesta před námi opravdu uzavřela
kapradím a lesním porostem, okolí potemnělo spoustou plevelných
stromů, … opuštěný a neudržovaný, démonicky působící les.
Úžasný pocit
Pokračujeme průjezdnější odbočující cestou dolů, nabíráme rychlost a
opájíme se adrenalinem z rozbité a vymleté cesty, kdy se s djem v jednu
chvíli jeho kolo dramaticky utrhne na vymleté hraně a on tak tak
ustojí nadcházející držkopád
Vynoření z lesa, vesnice pod námi, známá louka, známá chata, i cesta už začíná být povědomá, míříme domů. Tuhle jízdu jsem si absolutně užil. Nejvíce mě fascinuje skutečnost, že jsem na těch místech ještě nikdy nebyl. A přitom tam bylo tak nádherně. Někdy tam vezmu ivonku a foťák. Až budou zrát hrušky…
před 14 roky |
Ze života |
0 komentářů