Ty vole, to je jak z Blairwitch!

Dj zabrzdil na jehličí před rozdvojením lesní cesty a touto větou okomentoval okolní prostředí. Uprostřed neznámého lesa, cesta vedoucí vpřed zarostlá kapradím, zapadaná větvemi, jiné se nad ni unaveně skláněly… a vůbec celý okolní les ztratil dojem udržovanosti jako ty, kterými jsme na kolech přijeli až na toto místo.

To jsem se totiž odpoledne nudil. Práce mě nebavila, zburcoval jsem dje a na kole jsme vyjeli na přehradu. Tedy, vytlačili jsme kola po lesní pěšině stoupající k hrázi druhou stranou než asfaltová silnice. Docela namáhavá záležitost, rozhodně to mělo blíže ke kamenitému, vymletému, zničenému a zarostlému něčemu než k pěšině, a ještě prudce stoupající vzhůru. Ale není marné se občas trochu pohnout… naše další kroky vedly po lesní cestě na jeden z kopců nad vodní hladinou směrem nad vesnici s představou vzrušujícího sjezdu lesem do údolí. Koho by to nelákalo? :)

Jenže když už je člověk na kopci, tak se mu tak rychle dolů nechce… vydali jsme se po lesní cestě kopírující hřeben a záhy se dostali do míst, kde jsme to neznali. To člověka teprve nadchne. Polňačka, na lehčí převody, kolo podkluzující na kamení, posečené vyschlé louky, slunce klesající k západu, a za každou zatáčkou místo, kde jsem nikdy nebyl, panoráma, kterým jsem se nikdy nekochal. Podle známých bodů v okolí jsme se lehce navigovali, abychom vůbec věděli, jakým směrem jedeme, v zapomenutém ovocném sadě uprostřed lesů a luk ochutnali bohužel nezralé hrušky, a pak se rozhodli ukončit naši hřebenovou tůru a nějak sjet do údolí. Nějak, důležité slovíčko :) Byli jsme uprostřed louky a jen se drželi naznačených stop nějakého traktoru, ty nás zavedly do brány do lesa, kde již vedla cesta dál. Sluneční brýle na očích, a náhle takové přítmí! I přesto jsem akčně pokračoval v našláplém tempu, jen jedny větvě pod koly praskaly a druhé mě do xichtu šlehaly. Cesta se sem tam neočekávaně rozdělila a první jedoucí dj vždy prudce brzdil, abychom v klidu zvážili další směr jízdy neznámým lesem tam někde v kopcích nad vesnicí.

A při jednom takovém zastavení se cesta před námi opravdu uzavřela kapradím a lesním porostem, okolí potemnělo spoustou plevelných stromů, … opuštěný a neudržovaný, démonicky působící les. Úžasný pocit :) Pokračujeme průjezdnější odbočující cestou dolů, nabíráme rychlost a opájíme se adrenalinem z rozbité a vymleté cesty, kdy se s djem v jednu chvíli jeho kolo dramaticky utrhne na vymleté hraně a on tak tak ustojí nadcházející držkopád :)

Vynoření z lesa, vesnice pod námi, známá louka, známá chata, i cesta už začíná být povědomá, míříme domů. Tuhle jízdu jsem si absolutně užil. Nejvíce mě fascinuje skutečnost, že jsem na těch místech ještě nikdy nebyl. A přitom tam bylo tak nádherně. Někdy tam vezmu ivonku a foťák. Až budou zrát hrušky…

před desíti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.