Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Týden po dovolené

Utíká to jako voda, ten čas. A když je opět o čem psát, tak není kdy. To jen nyní je za chvíli oběd a nechce se mi nic rozdělávat.

O dovolené si asi ještě krátce napíšu, nyní se do ní pouštět nebudu.

Ten týden po příjezdu utekl rychle. První dny jsem bušil do klávesnice a srovnával se s teplotním šokem – i moře bylo skoro 2× teplejší než vzduch v Čechách! Až ve středu se ivonka ozvala, že jejich nemocnou tetu, máminu sestru, převezli do nemocnice, kde upadla do komatu. Relativně těžce nemocná byla už dobře dva měsíce. Ve středu jsem tedy jel k ivonce, aby nebyla sama, a večer šli na letní kino na Ženy v pokušení. Šel jsem tam s despektem, o filmu jsem moc nevěděl a říkal si, že to zase bude něco proti chlapům, ale víc překvapený jsem být nemohl – alespoň během první poloviny to byl jeden výbuch smíchu za druhým.

Celý čtvrtek jsem strávil u pc, práce a práce. Odpoledne pršelo, pršelo i v noci a pršelo i v pátek ráno, kdy nás v sedm probudil výkřik babičky, které právě telefonovali, že její dcera již nežije.

Následujících událostí jsem se účastnil tak nějak útrpně nezúčastněně, jen jsem byl u toho, ale … bez dojetí, bez slz. Nevím proč. Protože jsem tetu vídával jednou za čtvrt roku, když často? Nebo protože se mnou takové dění nepohne? Asi/snad něco mezi tím. Alespoň jsem neseděl vedle ivonky jako další hromádka neštěstí, ale tak nějak se choval, jako by se nic nestalo. Snad to pomáhalo.

V sobotu jsme se pak otočili k nám. Ivonka jela po chvíli domů a já sedl na kolo a s djem vyrazil do kopců. Do těch vesniček na kopcích nad přehradou, kde se to za války hemžilo sovětskými partyzány a německými jagdkomandy. Cestou jsem si vzpomněl na jednou starou spojovačku mezi těmito obcemi, po které se už roky toužím projet, protože za mých mladých let jsme tama jezdili s rodiči k babičce, a tam jsme změnili plán a na tu rozbitou jezeďáckou cestu dorazili. Tráva prorůstající asfaltem v místech, kde jsem deset let nebyl, známá lípa na kopci a les, který za tu dobu zakryl výhled na hladinu přehrady…

V obci na konci jezera jsme se sešli s druhou partou, která jela kolem vody, a dali si s nimi dvě pivka. Společný návrat kolem vody domů už nebyl ničím zvláštní …

Doma jsem se sešel s návštěvou příbuzných, se kterými bychom jinak ukazovali pár fotek z dovolené a vykládali zážitky, ale holt bylo vše jinak, ivonka tam nebyla a já brzy na kole razil na jih za ní. Večer už je to kličkování mezi slimáky. Na hotel na pět piv a spát.

Tak už bude ten oběd…

| Ze života | 3 komentáře

Komentáře (3)

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.