Týden s Bárou

A tak jsem ivonku v pátek v noci dovezl do porodnice, s Bárou u nás zatím přespala švagrová, na sobotu ji pak odvezla k babičce, kde měla ostatně přes noc (na neděli) zůstat i dle původního plánu, a tak tam přespala i do neděle, a nakonec i do pondělí, kdy si vzala švagrová volno a dále se o ni starala. Já se v sobotu konečně dospal, v neděli sjel k babičce/tchýni na oběd, chvilku se pomazlil s Bárou a vyrazil pro mámu, se kterou jsem pak jel na Brno za ivkou a Adamem. Oba byli v pořádku, ivka naprosto, Adam už vypadal mnohem lépe a méně pomačkaně :-) 

V pondělí dorazil táta a pustili jsme se do obrubníků chodníku od vstupních schodů k terase, ať už se s tím konečně začne, když to tu mám dva týdny vykopané … dělali jsme někdy do dvou, pak to zapíchli, najedli se, a já vyrazil brutál fofr za ivkou. Možná ji budou v úterý pouštět a pojedu tam znovu, ale tak co jiného dělat. Nějak mi nedošlo, že do Brna vjedu ve vrcholící dopravní špičce a do dvou bouraček před Pisáreckým tunelem … kde je ti napiču i normálně, neb někoho geniálního napadlo, že se na městském okruhu svede snad čtyřproudá silnice do jednoho pruhu s padesátkou. Tam se musely štosovat už kravský povozy před sedmi stama rokama … bože, jak já Brno nenávidím. Pobyl jsem s nimi skoro dvě hoďky, a jel zase domů, tentokrát si vyzvednout Báru, které končil prodloužený víkend v ráji u babičky. A mě začínalo její opatrování 24/7. Nevěděl jsem, jestli se mnou bude chtít vůbec odjet domů, a jak tam budeme válčit, když tam nebude maminka … ale vše bylo kupodivu úplně bezproblémové. Obstarali jsme večerní úkony, já se až do odchodu do postele moc nezastavil, pak jsem Báře pustil na telefonu Boba a Bobka a když už po desáté chrupkala, tak jsem se potichu vytratil k pc … a víceméně jen dvě hodiny na všechny pracovní emaily odepisoval „nemám čas“. 

V úterý ráno ivku s adamam z porodnice nepustili, asi kvůli žloutence, už si to moc nepomatuji. S Bárou jsme tedy vegetili doma, chystali postýlku, a odpoledne jsem ji zavezl zase babičce, abych mohl kolem domu posekat trávník. Když jsem si pro ni pak navečer sjížděl, tak mě zaskočil tchán dotazem, jak se má ivka s adamem … no nevim, já sekal trávu, já nebyl v Brně. A v duchu myslel na to, že včera říkal, že se za nimi po práci staví on. A prd. No, tak snad je ve středu už pustí. Vzal jsem Báru domů, a zase jsme úřadovali, hráli si, chystali se do postele, a já pak zase do noci trošičku pracoval. Jenže z porodnice mi ivku nepustili ani ve středu. A tak jsem za nimi vyrazil i s Bárou. To ivka původně nechtěla, bála se, že nevydrží to slzavý údolí až nebude chtít Bára od maminky odjet. No nakonec to bylo spíše opačně, Bára tam byla celá nesvá, žádné velké projevy lásky, a pak škemrala o odjezd „za babičkou“. Což ivce také na náladě přidat nemohlo, hormony s ní cloumaly i bez toho. Jeli jsme tedy domů, a opět jsme se trefili akorát do dopravní špičky. Báru jsem nechal u babičky, a dvě hodiny dokopával díru pro budoucí chodník. A pak opět večer s Bárou.   

Ivku ovšem nepustili ani ve čtvrtek, a malého jí vzali až do pátku „pod lampu“ … to už psychicky dost nedávala a pomalu by vyskočila z okna jen aby se z porodnice dostala. Pro mě to znamenalo už i to, že jsem musel vyprat koš špinavého prádla, neb mi docházely trenky :-D Po telefonu mě tedy u pračky znavigovala, a nyní už si klíďo vyperu kdykoli. Doprání (a tedy přendání prádla do sušičky) se cca shodovalo s odjezdem na další návštěvu v porodnici, ale nakonec jsem to o půl hodiny přetáhl zuřením nad neposlušnou Bárou, která si odmítla před odjezdem uklidit hračky, nechtěla se obléct, nechtěla se česat, nechtěla dělat vůbec nic , co by znamenalo „poslechnout“ moje pokyny. A já principielně nechtěl uhnout, protože to dělá ivka, zatímco já chci být fakt ten, kterého Bára buď poslechne, nebo následně dostane na prdel. No, odjeli jsme tedy v dost napjaté atmosféře, kdy jsem si na cestu ani nestihl/nezvládl uvařit kávu. Ivka na nás tentokrát čekala venku v kampusu, malého pod lampou opatrovaly sestřičky a ona jen po 3–4 hodinách docházela na kojení. Bára se k ivce opět nijak nehrnula, hledala Adámka (v papírové tašce s ivčiným nákupem), a různě pendlovala kolem, a žádný mazel to nebyl. Procházeli jsme hračkářství, abychom jí koupili nějakou hračku, a pak se vrátili s ivkou do areálu nemocnice, a chvíli si tam sedli na lavičku … jenže záhy ji odvolali na kojení, a my se rozloučili. Přišlo mi lepší s Bárou vyrazit domů, než se ji snažit v parku 30–45 minut nějak zabavit, než se máma zase vrátí. Také za ní měla později ještě dorazit na návštěvu švagrová. No vyrazili jsme domů, Bára opět „za babičkou“ … já si šel koupit kávu, ale že ne, že „nešmím“, a odcházela sama pryč, ještě než jsem si stihl objednat. Ok, koupím si kafe někde dále po cestě k autu, pojď za ruku, baru, tady jezdí auta. Ne, vyškubla se mi, a chtěla jít sama, důrazně jsem jí to zopakoval a vzal ji za ruku násilím, načež na mě zůstala bezvládně viset a lehla by si na zem, kdybych ji pustil … bože, i teď se při psaní klepu vzteky! Drapsl jsem ji násilím do náručel a vyrazil rovnou k autu, rozzuřený na nejvyšší míru. A bez kafe. Ne, nepojedeš k babičce! Já cu já cu já cu! Já chtěl kafe, a tys mi ho zakázala, tak ti zakazuju k babičce! Muším k babičce! Ne, musíš poslouchat a být hodná, a to nejseš! Takže nepojedeš k babičce. Mušim k babičce. Nemusíš! Já cu! A já chtěl kafe! Naše komunikace cestou k rozpálenému autu, a pak skrze Brno, dokud jsem ji nezačal ignorovat a nevšímal si jí a jen řídil. Měl jsem v plánu zastavit v Kuřimi a nakoupit, ač jsem nevěděl, jestli to s Bárou nyní vůbec půjde, no zajel jsem na parkoviště a zhasl motor, a po nějaké čtvrt hodině cesty, kdy jsme už jen mlčeli, mi Bára nejdou potichu omluvným hláskem povídá „Pomiň. Můžeš ši koupit kafe.“. Úplně mě to dostalo, málem až do slz. Že si uvědomuje, že se na ni zlobím a především proč, a snaží se to zlepšit. No a už to bylo jen lepší. I k babičce jsme se pak na chvíli zastavili, a pak pokračovali domů. A opět večerní starání, večeře, koupání, bobík, uklízení zapomenutého nákupu, vzpomenutí si na sušičku plnou prádla, pak jeden díl bobka před spaním, chvíle čekání na usnutí, a zase odchod k počítači až někdy do půl jedné …

A v pátek už mi zbytek rodiny konečně propustili z porodnice, což mi ivka volala ještě do postele a tak nám nezbylo než vystřelit do deště. Stihl jsem si jen vyčistit zuby, uvařit sobě kávu a Báře mlíčko, sbalit jí baťůček oblíbených plyšáků, co s námi cestují, a když už jsem měl klíček v zapalování, tak se Bára ozvala, že nám jeden plyšák chybí. Když jsem zmínil možnost, že na nás počká doma, tak mi bylo jasně (hystericky) naznačeno, že to tedy ne. Tak jsem zase vyskočil z auta, a u zavřených dveří domu zjistil, že klíče mám ve „večerních“ kalhotách. Aha. No naštěstí mám uschován rezervní klíč, takže bezpečností kolečko skrytých schránek a klíčů, odemčít dveře, najít plyšáka, hurá zpátky do auta, a hurá deštěm na Brno. Co kdyby mi ivku s Adamem vyhodili před porodnici na déšť, že? Dojížděl jsem po okruhu k nemocnici, a přemýšlel, jestli nezkusit placené zajetí až do areálu nemocnice, až jsem ze samého přemýšlení minul odbočku. A dopyče! Najednou jedu naslepo do míst kde to totálně neznám, ještě ty vole najedu na dálnici a pojedu na Prahu! Naštěstí jsem mohl sjet na benzínku a vytáhnout mapy na telefonu, a zjistil velmi snadný návrat zpět k nemocnici. Uff. Úplně zhmotněná noční můra. Zaparkoval jsem před nemocnicí, a v dešti musel s Bárou, dvěma deštníky a vajíčkem urazit ale pět set metrů … poctivý zážitek. Kdybych Báru nakonec nevzal do náručí, tak tam doslova šlapeme vodu ještě dneska. 

No a už jsme doma, kompletní. 

Ono to možná z toho všeho nevypadá, ale ty tři dny a tři noci, kdy jsem měl Báru skoro nonstop na starosti, ty bych za nic nevyměnil. Pravda, bez mé možnosti po tu dobu regulérně pracovat bychom brzy umřeli zimou a hlady, a také bychom začali narážet na různé nahodilé komplikace (zařizování školky, atd), se kterými bych si kdovíjak (ne)poradil … ale takto těch pár dní táty s dcerou bylo fajn.   

před týdnem | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.