Unaven, unaven, unaven, unaven

Chvějí se mi ruce. Celé dopoledne jsem s tátou úřadoval v lese, bylo krásně, pofukoval větřík, sázeli jsme nový lesík javorů, ale … nic naplat, teď jsem vysílený a unavený tak, až mě z toho bolí hlava, nohy mám otlačené z pevných bot, chvějí se mi ruce, bolí mě i sezení. Není žádná poloha, ve které bych necítil nějakou bolest.

Ve středu – v den rektorského volna – za mnou do Prahy přijela ivonka. Vydali jsme se parkem přes Vítkov k zahradám pod Pražským hradem a oklikou kolem Strahovského kláštera na Petřín. Vylezli jsme na rozhlednu, také jsme se vyváleli v sadech pod ní. Ale to už byla docela zima (na večer hlásili déšť), tak jsme vyjeli nakoupit mi dary k svátku na Anděla (dvě zářivá trička a košile, super). K večeři jsme si dali pizzu U staré pece, na Flóře koupili lahvinku vína a před spaním jsme ji vypili při sledování sedmé série Scrubs. Vrcholem dne byl ovšem oběd v Restaurantu Olše na Olšanském náměstí. Chtěl jsem si dát hotovku, Živáňskou pečeni. Servírka odvětila, že už došla. Tak svíčkovou. Pak se vrátila, že ještě jedna porce živáňské je, tak mi ji objednala. I když už jsem se začal těšit na svíčkovou … ale co se dalo dělat. A za dvacet minut přišla, že se strašně omlouvá, ale že živáňská opravdu došla. Tak jsem se tedy odevzdaně vrátil ke svíčkové, kterou mi za chvilku donesli a já ji do sebe naházel rychleji než somálské děcko, takový jsem už měl hlad. Byla to ta nejlepší svíčková, jakou jsem kdy jedl. Nejlepší. A nebylo to tím hladem. Ani vychlazenou tankovou plzní. Vrchol dne, gurmánský orgasmus. A jak těžko jsem se pak plazil na Petřín…

Čtvrtek a pátek jsem si vyhradil na práci, které mám dvě prdele, mám-li být upřímný a vyjádřit to nějak slušně. Ale… domů jsem přijel někdy o půl čtvrté. Pokud jsem v pět sedl k počítači, tak mě po dvaceti minutách vyrušil táta, že pokud máme jet dnes sázet javory, tak musíme složit dřevo z vlečky. A tak jsem šel skládat. Pak byl jeden ráz dřeva plný, takže bylo potřeba připravit půdu (doslova) pro další ráz. To už táhlo na osmou a my se na to raději vykašlali, abychom zbytečně nedráždili mámu čekající s večeří.

U počítače jsem pak seděl do dvou do noci…

Před osmou jsem byl na nohou a udiveně zjišťoval, že je v domě stále ticho. Když jsme se s tátou večer u televize chaoticky domlouvali, kdy ráno vyrazíme do studené rosy, tak on myslel, že budeme v osm vstávat, zatímco já to považoval za začátek práce :) A tak jsem si ještě sedl k pc, než se on připravil, a udiveně se nechal zalévat paprsky slunce vycházejícího nad lesem. Světlo bylo dávno, samozřejmě, ale východ slunce mě zaskočil :)

Dodělali jsme základy rázu, složili na něj druhou polovinu vlečky a pak jsem vlezl do Máni (náš archaický traktor Super 25) a za domem s ním dle potřeby popojížděl. Zážitek na celý den. Řídit něco, co má vůli kol k 15°, to ani není řízení jako spíše „korekce směru“, který si Máňa právě nahodile zvolí. Pak jsme nařezali 25 kůlů k lamým … ehm, malým … stromkům, naložili na dvoukolku nářadí a vyrazili do lesa nad vesnicí (je tam krásný výhled do údolí). Postupně jsme vykopali 25 děr (asi tak u 15. jsem zlomil krompáč), zasázeli do nich připravené 1,5 metru vysoké sazenice, zatloukli k nim 25 kůlů, obalili ochranným pletivem proti srncům … ze sto metrů vzdálené studánky donesli dobrých 10 kbelíků vody a zavlažili je a na závěr všeho jsme naložili na vlečku dva metry metrů a jeli domů. A jsem vyřízený jak žádost.

Ve dvě jsme přijeli, teď už je půl páté a do těch více jak dvou hodin doma jsem nacpal oběd, sprchu, venčení kima, courání po facebooku a půl hodinku s kávou tady na blogu. Pracovat jsem ještě nezačal. A ani nezačnu, do hodiny vyrazím za ivonkou.

Takže to byly moje dva pracovní dny, kdy jsem potřeboval hnout s jedním webem a začít se dvěma seminárkami do školy. Udělal jsem hovno. Ale… neudělal jsem toho taky nakonec dost? Tátovi bude čtyřiapadesát, pracuje celý život a práci miluje, nejvíce tu se dřevem a v lese. Jenže věk se už projevuje a zranění ruky z minulého května také. Ta ho při těžší práci bolí, s krompáčem jsem pracoval já, palicí jsem také zatloukal kůly já, těžší metry jsem na vlečku házel já, … kdo by to dělal, kdybych nešel já? Táta. Jenže co změním, pokud se on celý týden vrací z lesa se stmíváním a já mu pak jedno dopoledne pomůžu…

Jsem vyřízený, ale… taky tuhle práci naprosto miluju. Tahat za sebou kmeny, razit si cestu houštím s půlmetrákovým polenem na rameni, osekávat padlé kmeny, házet větve do dvoumetrové vatry, skládat metry do rázu a z rázu na vlečku a z vlečky do rázu, štípat velká polena kalačem a opékat buřty nad malým táboráčkem. Nebo třeba sázet mladé stromky. Nakonec, tyhle lesy jednou zdědím …

Pojedu k ivonce. Možná seberu zbytky sil a zkusím to na kole. V nejhorším si mě vyzvedne ve škarpě na půli cesty s pěnou u huby… aspoň bych měl něco zajímavého k blognutí.

před devíti roky | Ze života | 4 komentáře

Komentáře

1 | frettie | před devíti roky

Covece, myslis, ze zustanes po vs v praze? nebo skoncis v lese?

reagovat

2 | juneau | před devíti roky

Zatím v praze nezůstávám. A v lese neskončím.

reagovat

3 | frettie | před devíti roky

Já to nemyslel nijak útočně, promiň, to jsem nechtěl.

Spíš mě tak zaujalo, že tě tahle práce baví, tak zda plánuješ život v nějakém větším městě nebo na vesnici.

reagovat

4 | juneau | před devíti roky

Však jsem jen odpovídal :)

Zatím to vypadá na „studium v praze → život na vysočině → práce v brně / online přes net“.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.