Únorové mrazy roku jedenadvacátého

Minule tálo, teď zase mrzne, až praští, den za dnem. Tedy, den za dnem se teplota drží někde pod nulou, a noc za nocí je mínus deset mínus třináct. Na začátku ochalezní napadlo pár čísel sněhu, pak sem tam ještě lehounce přibylo, pak zamrzlo a všude je bílo. Venku stále moje hromada sněhu, Báru nejvíc baví po ní lézt nahoru a po zadku jezdit dolů, pořád dokola, Adam si ve vykopaném tunelu (skrz) parkuje tatru jako v garáži, jinak ji celou dobu nakládá sněhem, nějaké ježdění na bobech mu je už putna. To spíš vytáhne plastovou motorku a lítá na ní po příjezdovce. Já si naposledy zablbnul jak zamlada, jezdil jsem na břiše na velkém nafukovacím kruhu, s rozběhem jsem plavmo „přeskočil“ onu rozjezdovou hromadu s kruhem pod sebou, a už jsem svištěl vpřed. Akorát jsem na něm pak závodil i s motorkujícím Adamem na lehce zasněžené příjezdovce, a tam jsem ho roztrhl o nějaký kamínek. A mám po ježdění. Že bych to zkusil zalepit nějakém flastrem na duše, nebo na bazén? Za pokus to stojí. 

Týden mrzne, a tak už se u bruslí na rybníku, a tak to Báru po dvouleté pauze zase učíme, ale teda … jde to ztuha. Člověk jí dvacetkrát říká „pokrč nohy a nakloň se dopředu“, ona to udělá, po sekundě se narovná jak prkno, a padne na zadek. Pořád dokola. Když ji vytáhnu na nohy, dvě sekundy šoupe bruslema, a pak začne sledovat rej ostatních dětí, narovná se … by mě mrdlo. Mno. A to když to člověk zkombinuje s utrpením, než obě děti navlečeme do oblečení na ven, během kterého Báru napadne, že je ideální čas na tancování nebo poskakování, a Adam se odmítá oblíkat do toho či onoho a chce si vzít ven angličáky / plínu / hasičské auto, aby se pak venku rozeřval, že nechce k rybníku, že si chce nakládat lopatkou sníh na tatru… takže na saních táhnu tašku s bruslema i žlutočervenou tatru, pak nechce jít od rybníka domů (je –5 a fouká vostrej severák), nechce si sednout na saně, když už ano, tak chce „držet“ tatru a vézt si ji sám, což nejde, a tak deset miňut fňuká a knučí a tvář má v mrazu mokrou od slz, zatímco tatru nese máma, a Bára se ze saní za jízdy neustále naklání na bok a nabírá sníh do rukavic, což je úžasný když je právě táhnu po krajnici nakloněné do pangejtu … aby pak Adam před domem spustil finální hysterák, že si chce ještě hrát s tatrou, neb jsme mu to slíbili, abychom ho dostali od rybníka, jenže už je také tma a zima a on si chce vzít sněhem obalenou tatru domů … 

Ještě že je suchej únor, rodič by se uchlastal k smrti. Vida, přesně půl měsíce za mnou, a už mi to ani nepřijde, neláká. Cvrknu si do sklinky trochu moštu, doleju vodou a pohoda. A taky si tím trochu zkouším, zda bude mít tahle změna životosprávy nějaký vliv na moji oční vadu … dlouhé roky se mi sem tam za čas objevovala vadka na pravém oku, vlnka na rovných liniích. Poslední roky se to ale zhoršovalo, až na rozmazanou skvrnku či jakousi mlhu ve středu vidění, s různou intenzitou, která mi pár týdnů vadila, a pak na půl roku zmizela. A loni jaksi nemizela, a spíš to jen kolísalo mezi „horším“ a „lepším“, až jsem se konečně v srpnu rozhoupal k objednání na Gemini klikniku do Brna, kde mě hned opravili, že potřebuji žádanku od očního, že si nemohu přijít jen tak (i kdybych si to chtěl soukromě zaplatit). Takže objednání k očařovi, termín za čtvrt roku v říjnu, dopičiuž! Bylo mi jasný, že to bude akorát najíždět covid na plné kule, a děsil jsem se, že akorát tou dobou nemocnici hermeticky uzavřou a bude. Nedopadlo to, nakonec jsem v té čekárně s respirátorem seděl … a i když jsem si šel opravdu jen poprosit o žádanku, tak mě doktorka vyšetřila s očním cétéčkem. Trochu mě to zaskočilo, před lety jsem tam kvůli té vadě byl také a měli tam akorát zapůjčený jakýsi obstarožní přístroj, který ještě měli do pár dní vracet. Jinak se asi do očí dívali lupou, nebo nevim. No, a doktorka mi velmi přesvědčivě diagnostikovala centrálně serózní chorioretinopatii … zatímco já byl celé roky přesvědčen, že mám náběh na věkem podmíněnou degeneraci makuly. Jedno lepší než druhé. Ve středu vidění (centrálně) se mi pod sítnici z nějakých vad/cévek tlačí tekutina (serózní) a místo aby tam byl ďolíček, tak je tam sítnice vypouklá, což snižuje ostrost vidění. No super. Kapu si Nevanac, snídám Edemo … trochu mi to vzalo vítr z plachet ohledně objednání do Gemini, protože přesvědčivou diagnózu už jsem měl. Ale na konci listopadu jsem si tam přece jen zavolal, a by objednán na půlku února. No dopiče už, to je čtvrt rok za čtvrt rokem! Ale když jsem si pak zapisoval poznámku do kaneldáře, tak o den neseděl den v týdnu a datum, na kdy mne objednali. No raději si pak předem zavolám … „Ale pane June, vy jste nebyl objednán na 16. února, ale na 16. prosince.“ Kurva už piča todlencto to sem teda nebyl! Těžko bych se během objednávání s telefonem u ucha přepsal z prosince na únor. Ještě si vzpomínám, jak mě to rozladilo, když mi nabídli tři měsíce vzdálené datum. No a tak že mi tedy vytvoří novou rezervaci z té mé propáslé, a za chvíli mi přijdou emailem pokyny s informacemi o předoperačním vyšetření pro LASIK operaci. WTF?! Haló haló, ale já byl objednán na sítnicovou ambulanci, a ne na LASIK vyšetření, co to tam máte za bordel? No sranda. Na telefonu mám appku na nahrávání hovorů, tak jsem doufal, že tam ten hovor z objednání se najdu, a jak na sviňu jsem o 14 dní později všechny archivované hovory smazal… nejstarší byl ze 17. prosince (tedy den po termínu), kdy mi volá táta a ptá se, jak mi je a bavíme se o mém nachlazení … a ivce docvaklo, že to byla vlastně doba, kdy jsem podle všeho prodělával covid. Ale dokud jsem si nevšiml, že nic necítím, tak jsem si myslel, že to bylo jen lehké dvoudenní nachlazení. Tak kdoví, jestli bych se neodhodlal i nachlazený vyrazit. Hm.

No, a tak alkoholovým půstem také trochu zkoumám, zda to na onu vadu také nemá vliv. Ivka je přesvědčená, že je to autoimunitní problém. Jednak v labině vidí obrovský boom těchto onemocnění na vzorcích, co vyšetřují, jednak už také x let beru Zodac na nějakou nejasnou kopřivku, kdy mě svědí celé tělo, aniž bych byl na něco alergický. Podrbu se, a za minutu mi na tom místě naběhnou červené stopy po nehtech, a ještě natečou jako když člověka jebne komár. Díky zodacu to aspoň nesvědí, ale poškrábu se bezděky na čele a pak chodím s bleskem jak Harry Potter … ivka je přesvědčená, že je mezi tímto a onou oční vadou spojitost. Nevím.

Jinou zábavu mi přinesla výměna oleje v autě, na které jsem přestal jezdit k dvornímu mechanikovi, neb tam potřebuji vždy ještě někoho jako taxíka (když tam auto vezu, a pak tam potřebuji zavézt). Klidně si u něj nechám opravit něco vážnějšího, nebo udělat technickou, ale na pitomou výměnu oleje můžu jet kamkoli a nebudu ho zdržovat takovou ptákovinou (práce má až nad hlavu). Loni tedy do servisu do city, na dvě hoďky jsem si sedl do kavárny, zaplatil pak sice o trochu víc než u mechanika, ale hned jsem si s autem zase odjel domů a bylo, pohoděnka. Letos to samé, jen si nebylo jít kam sednout, vše zavřené. Ale našel jsem azyl u mámy ve škole, čaj s buchtou také dostal, emaily vyřídil, takže paráda. Pak si došel pro auto, zaplatil, odjel, auto navíc pěkně vyluxované (bonus pro zákazníky), jen jsem si musel spravit přiklopené zrcátko, copak tam kolem auta dělali, že je sklopené … no a doma jsem to zjistil. Asi venku na place mi zrcátko štrejchlo jiné auto, zrcátko uhnulo, ale zadní dveře nikoli, a pod klikou dvě promáčklé díry. Kuuuuuuurváááááááááá! Na zrcátku bílá barva, v ďourách bílá barva. Když jsem na plac přijížděl, hned za mnou vjela bílá dodávka s balíky / náhradními díly, a když jsem vyšel z kanclu, už byla zase pryč, ale musela vyjíždět a stáčet se kolem místa, kde jsem zaparkoval (a strana auta sedí). No se servisem jsem si volal ale třikrát, fotky posílal, ale když jsem si toho všiml až doma, tak těžko koho obviňovat. Servis byl vstřícný, pojištění na to jsou, ale kamery nemají, a charakter těch promáčklin je naprosto atypický. I kdyby mě štrejchla ta dodávka, tak promáčkne celé dveře, ale neudělá dva omezené ďolíky a jinak nic. Buď to udělali v té dílně a tají to, protože ta bílá barva také klidně mohla být omítka, nebo se to fakt stalo na place (kde se ale za tu dobu vyměnila jen dvě auta), za což oni moc nemohou … ale to, že jsem odjížděl s přiklopeným lehoučce bíle škráblým zrcátkem (na oné straně) napovídá, že se to stalo v servisu. A tak zatímco jsem se tam poptával na možnosti nějakého řešení reznoucích míst a kvetoucího laku tuhle a onde, tak jsem si navíc odvezl ještě dvě díry ve dveřích. Super.

Neděle, půl desáté pryč, venku mínus sedm, v obýváku ještě ticho. Rodina dospává, zatímco táta sedí od sedmi u pc.

před dvěma týdny | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.