Když jsem v pátek psal, že je to SNAFU, tak jsem ještě nětušil, co mě potká odpoledne. Že budu měnit kola – hlásili sníh, v sobotu jsem chtěl jet se ségrou, hágenem a káťou „do jeskyní“ … tak jsem se šel po obědě podívat, v jakém stavu jsou ta zimní, že bych je kdyžtak dofoukl. Tři byly na dvou atmosférách, takže pohodička, vyměním je a zajedu na benzínku lehce dofouknout. Ale čtvrté na 1,2 atmosféry. Wut? Proč je jedno tak výrazně ušlé? Jo ahááá, protože z něj tady přímo proti mě trčí rezavej šroub … no tak to pak jóóó, to je jasný. Mě poser. Je půl čtvrté, volám místnímu pneuservisákovi. Nebere to. Volám mu na pevnou. Nebere to. Pracovat by ale ještě měl, domlouvá se, že by se pro mě otočil Vojta, a zajeli tam s pneuškou a zabušili na vrata. Mezitím se mu dovolám, a „Přiď s tím zejtra ráno, dneska už nedělám …“. No super. Tak fajn, náhradní plán, místo tohoto zimního kola dám rezervu, ta je taky na zimním plášti. A táta že mi tam ráno s píchlým kolem zajede.
Ivonka přijela z práce, já si kolem čtvrt na pět vzal čelovku s svítilnu, a jal se měnit letní kola na zimní Bavilo mě, kolik času mi zabralo si jen nachystat všechno potřebné, vzpomenout si, jak se to dělá … no po půlhodině jsem měl možná vyměněné první kolo. Pak se to postupně zrychlovalo, a na konec jsem si nechal pravé zadní, kam jsem chtěl dát rezervu. Nasadil jsem klíč na bezpečnostní šroub, zapáčil, a klíč z něj sjel. Zkusil jsem to znovu, a než aby se šroub otočil, tak klíč vyskočil. Hm, takhle na něm akorát zkurvím „vzorek“ … chvíli jsem si s tím opatrně hrál, a pak se šel podívat po tátovi, jestli někde nemají tradiční kříž na povolování, tím by to mohlo jít líp. Zkoušel to se mnou, a ani prd. Závit ve vořechu se nechytal, místo otočení ho to vytlačilo ven. Jediný co by mohlo fungovat bylo najet s autem tak, aby kolo bylo proti betonové stěně, a klíč zapřít nějakým železem, aby co nejvíc tlačil na šroub a vořech nevyskočil. Ani hovno. Místo aby šroub povolil, tak jsme posouvali auto do boku. Po třech hodinách jsme to vzdali. Na autě tři zimní kola, a čtvrté kolo navždy letní … úžasná tečka za celým pracovním týdnem.
Ráno jsem si půjčil auto švagrové a jel k našim, tam doladil zbytek speleo výbavy, a za chvíli dorazil hágen a káťou a mohli jsme vyrazit k Moravskému krasu. Původně měl jet i mirda, ale ten to odpískal. Což o to, už byl v Lopači, byl i ve Vintokách … a z představy, že by lezl do další temné díry, ho prý ráno polil studený pot. Co tam táhne nás pošuky, to by mě zajímalo.
Na parkoviště před Balcarku jsme dorazili brzy, a přesto bylo skoro plné – hasičských vozů, a hasičů. Wut? Právě tam probíhalo cvičení zásahu v podzemí, figurantka Bára pomazaná marmeládou byla nastražená někde v Lopači, a hasiči si měli trénovat její vytažení na povrch. Což vedlo k tomu, že do plánovaného Lopače nás speleoparta vzít nemohla. Jako náhradu nám navrhli Liščí jeskyni, a poté přesun do Starého Lopače. Takže po letech, co máme prolezené všechny tři nabízené jeskyně (i několikrát), jsme dostali luxusní možnost vlézt do jeskyní, kam se veřejnost (haha) běžně behem Rajbas Pragulky nedostane. Což mě trochu znervóznilo, protože ségra do toho šla s tím (a mám ji pustila), že Lopač je celkem pohodička, žádné plazení bahnem a škvírami. Mno. Navlíkli jsme se do mundůrů, vybrali si aspoň trochu ucházející helmy, nalepili na ně čelovky … a usmívali se na kolemstojící hasiče, co se usmívali na nás a museli si, že jsme se úplně zbláznili 🙂
Liščí jeskyně … došli jsme po louce k záseku do meze, a tam poklop. Pod poklopem na výšku dvou metrů holé skruže, pak výstupek na jednu nohu, a ještě cca metr díra dolů do skály. Takže tři metry vertikálního vlezu bez žebříku 😀 Ségru popadl první záchvat paniky. Průvodce Jarda tam zmizel jako nic, pak jsem tam vlezl já a celkem se dalo sesunout dolů, opřený zády a zapřený nohama. Ségru už jsem pak zezdola znavigoval, a byli jsme ve tmě. V malém bahnitém dómu jsme se pak shromáždili, chvilku poplkali, a zamířili cca o dvacet metrů dál, kde bylo opět více prostoru, a také trochu krápníkové výzdoby. A bahna. Mazlavého jemného bahýnka. Trochu jsme se v něm vyváleli, a dál už se jít nedalo, tak jsme se postupně vrátili. Do vlezu tentokrát vsunuli žebřík (cca do poloviny), co byl v jeskyni, a tak se dalo dostat nahoru celkem pohodlně. Měl jsem na sobě gumový maskáčový oblek, co byl tak zaliskanej, že nebylo poznat, že je maskáčový. Od prsou dolů hnědé bahno.
Vydali jsme se po louce ke vstupu do Starého Lopače, a míjeli přitom skupinku hasičů operujících u Nového Lopačce. Koukali na nás jak na zjevení 🙂 Došli jsme ke studni uprostřed louky, a ségra dostala druhý záchvat paniky. Po otevření poklopu dvanáct metrů skruží s kovovým žebříkem a pak cca stejná délka dolů komínem ve skále. Prej že jestli jde dosvítit čelovkou na dno. Nejde, je to tak hluboký, že se světlo lomí a na dno nedosvítí, konstatoval nevzrušeně Jarda. Jako slézt osmipatrový panelák po žebříku. Lezl jsem až po naší partii, a úplně mě za chvilku šokovalo, když jsem zezdola uslyšel káťu, jak něco volá na hágena, a znělo to jak z brutální dálky. Směrem dolů se přestupovalo mezi několika pevnými žebříky, přitom jeden tam visel na laně a různě se kýval. Fakt zážitek 🙂 Obzvlášť pro jednu souputkyni, které někde v polovině sestupu zhasla čelovka, a která trpí fóbií z výšek.
Dole byl docela puch, a časem nám bylo vysvětleno proč – protože čistička odpadních vod v Ostrově, obci nad námi. Šli jsme aktivním tokem potoka, voda v něm byla tmavá, plná drobných tmavých částeček … fuj. Popravdě si ale už cestu podzemím moc nepomatuju. Snažil jsem se jít/krčit/protahovat před ségrou, abych jí pak mohl napovídat, kde jsou jaké stupy a jak se kam nacpat. Pak mi došlo, že tyhle základy nám průvodci tentokrát nijak nevysvětlili. Třeba ve Vintokách jsem většinu času byl v kontaktu jen s člověkem v puklině přede mnou, a tím za mnou. První „šel“ průvodce, a na obtížných místech popsal, jak a kam slézt, a zmizel v díře. Člověk za ním čekal, až na něho křikne, že může lézt taky, on předal pokyny tomu za ním, a vlezl do díry, ten za ním zase počkal, předal pokyny, a zmizel v díře … tentokrát jsme takovou průpravu nedostali, a na pár místech by se hodila. Protahovali jsme se podzemním řečištěm, někde bylo místa na pohodlnou chůzi, jinde hodně v dřepu, někde se silou muselo bokem, a horko těžko prošla helma … až jsme se scukli před škvírou u země, kde už zmizel průvodce, káťa a po ní se tam nacpal hágen, a z druhé strany se ozývalo hekání, volání, a pořád nic a nic. Asi nějaká technicky obtížná pasáž. Ségra značně nejistě prohlásila, že se tam soukat nechce, že by klidně počkala tady. No já byl taky nervózní, předlezl jsem ji a že se tam podívám, co a jak, a budu jí radit. Ještě jsem zapomněl zmínit – byli jsme v aktivním řečišti potoka, všude hučela voda, tekla i tou škvírou, takže člověk o tři metry dál vůbec nevěděl, co kdo kde říká, všude byl hluk. Vlezl jsem do škvíry a sledoval v puklině nad sebou hágenovy fialový gumáky, jak se míhají vzduchem a snaží se vylézt na jakousi hromadu kamení, kde nahoře cesta pokračovala. Za chvíli se mu povedlo tam vysoukat, a když se dostal nahoru na ony šutry, tak se ta celá hromada padesátikilových kamenů pohnula a mírně sesula. Směrem ke mně 😀 Zařval jsem „Šéfe, to se celý hejbe! Když na to vlezu, tak se to sesype dolů!“ Jarda se vrátil a začal to trochu rozebírat, škvírou se na mě snažila dovolat ségra, co se to tam děje, ale já křikl na Jardu, že je vedle mě prostor, kam bych mohl odvalit ten největší šutr, co se tam nahoře kejve, když mi ho shodí dolů. „Tak jo, někam se schov, a já ho shodím!“ Uklidil jsem se do výklenku a zezhora se sesunul šutr jak kráva. Možná jsem měl trochu štěstí, že se skutálel dolů a zastavil se o skálu, kdyby se byl odrazil o nějaký výstupek do pravého úhlu na mě, tak bych ho těžko zastavoval. S adrenalinem v uších jsem ho horko těžko nadzvedl a odkulil do mezery ve skále, zatímco na mě skrz díru ségra hystericky křičela, co se tam děje. Pak vykládala, že vůbec netušili, co tam za škvírou děláme, a najednou se odtamtud ozval rachot kamení, jako kdyby se tam zřítil strop. Docela silná chvilka. Houkl jsem na ségru, ale zpátky se ozval kolega, že to ostatní otáčí a vrací se, že tam nepolezou. Kurva! Pokračoval jsem tedy sám, abych informoval jardu a hágena s káťou, že už jsme v tom sami a ostatní se vrací. To mě nejvíc děsila představa, že prochladlá a promočená ségra teď bude hodinu čekat venku v jednom stupni u auta, než my dolezeme zpátky. Dobrý bylo, že tam, kde se hágen přes kamení nemohl vyškrábat, byla nyní krásně uvolněná a pohodlná cesta nahoru 🙂 Chvíli jsme se vydýchali v malém dómu, a pokračovali vymletou chodbou dál, že bychom mohli dolézt do jednoho většího dómu, a tam že by to jarda tak jako tak otočil. Překonávali jsme neznámo hluboká jezírka, kde nebylo zřejmé, jestli je tam třicet čísel nebo metr hloubky, museli vylézt asi proti 1,5 metru vysokému vodopádku, sunuli se škírou bokem vpřed … až do jednoho místa, kde jarda celkem bez obtíží prolezl, ale já se tam nemohl nasoukat, ač to vypadalo úplně bezproblémově. Volal na mě, jak se tam mám naklonit a vsoukat, ale shodli jsme se, že to balíme a půjdeme zpátky. Což jsem byl rád, pořád jsem myslel na ségru, kterou jsem do toho všeho uvrtal, a která dostala mnohem HC záhul, než jsme předpokládali … a teď jestli někde na povrchu mrzne, zatímco mně se klíčky od auta houpou na krku. Jarda pak připustil, že by před náma byl ještě pěkný kus cesty, než bychom do toho dómu dolezli, a že i tak jsme jediná skupinka, se kterou kdy dolezl až tak daleko. Fíha. Ego se nafouklo tak, že jsem měl co dělat procpat ho s sebou těma škírama zpátky 🙂
Zpět jsme postupovali rychle, gumáky už jsem měl plný vody, takže jsem jezírka neřešil, vodopád se musel slézt po zadku, takže mi natekla ledová voda za pasem půlkama až na kule, protáhli jsme se škvírou a o kus dál jsme se potkali se zbytkem skupiny. Vůbec mi nedošlo, že na nás budou čekat pod zemí, kde přece jen bylo nějakých 6–8 stupňů a bezvětří, tedy mnohem lépe, než na povrchu. A taky proto, aby se přesvědčili, že jsme OK 🙂 Spadl mi kámen ze srdce. Dosoukali jsme se až k žebříkům, a začali postupovat vzhůru těch ale 100 příček ke světlu. Nahoře jsem vystoupal na nejvyšší šprušle, posadil se zadkem na okraj skruže, a převrátil se do světa nad zemí jako když se potápěč překlopí z člunu po zádech do moře. Slečnu s fóbií z výšek jsme ze skruže museli doslova vytáhnout, ta byla už úplně KO. Ale dokázala to taky 🙂
Tak jsme to my pošuci zase přežili. Vzhledem k tomu, že za rok budu otec od rodiny, tak to byla asi moje poslední účast, a bylo to velmi výživné rozloučení. Ale nikdy neříkej nikdy, že.
Došli jsme k autu, a začalo to nejhorší – dostat se ve skoro mrazu z mokrého zabahněného oblečení do suchého čistého 🙂 Holky na tom byli relativně dobře (s bahnem), a tak se šli převléct na záchody do turistického centra, my s hágenem to zvládli u auta. Až do trenek, a pak i holé kule ve větru zavlály … jaj, to pak byl skvělý pocit být v suchém oblečení. Vše zabahněné jsme nacpali do pytlů, pytle do auta, opláchli jsme ruce a xichty, a mohli jsme vyrazit domů. Pod zemí jsme i s pětiminutovým přesunem strávili tři hodiny.
Doma nás čekalo královské pohoštění, a hágen s káťou záhy vyrazili na Prahu. Já musel spěšně pro ivonku, abych švagrové vrátil auto, a jel zpět tím mým. Táta dopoledne zkusil řešit onen bezpečnostní šroub, ale bez úspěchu. Pneuservisák alespoň opravil píchlé zimní kolo, ale se šroubem nehnul – vořech včudu. Hm. Vrátil jsem se tedy s ivonkou zpět, a holky akorát venku čistili oblečení od bahna, tak jsem mámu hned vystřídal a bojoval se ségrou. Kurevská dřina, dostat to jemné bahýnko z džín nebo bundy … bunda se zdá úplně čistá, vymáchám jí v čisté vodě, voda se zakalí do hněda. Vyleju, dám novou vodu, vymáchám bundu, voda do hněda. Opakuj pořád dokola. Skoro za tmy.
Večer byla v myslivecká poslední leč. Ségra jít nechtěla, já taky ne, ale ivonka just že musíme, že si chce dát nějakou dobrotu. Mno. Já byl mrtvej skoro ještě než jsme tam došli, a v sálu mi pak došlo, že můj outfit „neoholený v džínách a sytě žluté mikině“ taky úplně neodpovídá dreskoudu. Uvnitř byla mega fronta na tombolu, kterou jsme si kupovat nechtěli (být tam do půlnoci …), ale stál v ní mirda, tak jsme s ním poplkali o jeskyních, a pak šli do jídelny za Tomášama. A když už jsme tam byli, tak si taky tedy dáme jídlo. Dva kanci se zelím a srnčí svíčková, objednal jsem to nakonec opačně, tak si holky tedy dali svíčkovou, a já kanca. A teda byl jsem fakt zklamanej. Maso měkký, ale slaný, a zelí nemělo vůbec žádnou chuť. Nejhorší zelí, co jsem za pět let jedl. Naházel jsem to do sebe, ale nepochutnal jsem si. Chvístl jsem na to rychlý pívo, pak šel objednávku otočit, vypil druhý, a byl jsem KO. Největší džouk byl, že my se stihli navečeřet a vypít dvě píva, než mirda vůbec vystál frontu na tombolu! Nakonec mu to trvalo tři čtvrtě hodiny! Lolec 😀 Každopádně kulturák byl narvanej k prasknutí, sedět se nikde nedalo, sem tam jsme někde postáli, o přestávkách se i pobavili mezi sebou, ale jinak vo hovnu a štvalo mě, že ivonka musí na konci sedmého měsíce pořád někde stát, zatímco nás všichni okukují 🙂 Takže jsem to odpískal, a i když se to ivce asi nelíbilo, tak jsem zavelel k odchodu domů 🙂 Zklamání, vyloženě zklamání …
V neděli domácí pohodička, odpoledne k babi na pívo a pár slivovic, v podvečer jsem se rozhodl umýt a zazimovat (tři) letní kola, a pak se ochutnával nový calvados. Mno, už toho na mě pak začalo být trochu moc.
Ráno jsem nevstával, ivonka jela s tátou (nemusel jsem jí tedy jít otevírat bránu), a stejně mě čekalo akorát řešení těch kol … moc už jsem pak ale nezabral. V jednom pneuservisu mi řekl, že ve středu, vedruhém, že v úterý, a ve třetím, že můžu klidně přijet. A tak jsem houpl do auta a za půl hoďky tam byl, a kuci na šroub koukali jak na zjevení, že takový ještě neviděli. Hm. Takže vytahovák na tradiční bezpečnostní šrouby byl k ničemu. Navařili na něj tedy klasický šroub, a ten se hned ulomil. Navařili jej znovu, a tentokrát už šroub pod ním povolil a nechal se vytočit. Uff … přehodili jsme kolo, a poprosil jsem je, jestli by mi nevydělali i ty ostatní šrouby (protože jsem moc nevěřil, že by ten vořech ještě k něčemu byl), že si tam koupím normální. No a jistěže, vořech už byl na sračky a dokázal povolit jen jedno další kolo, zbylé dva se musely opět řešit navařením normálního šroubu. Sám bych je tedy na jaře nesundal ani omylem. Takže jsem se zařekl, že bezpečnostní šrouby už nikdy, a když už, tak s nějakým rozumným vzorkem, který se nezkurví po jednom proklouznutí páky. Mno, tomu říkám zařeknutí 🙂
Pak jsem s nábytkáři instaloval koupelnovou skříňku, jel pro švagrovou do práce (pokaždé čekání 6–8 minut na semaforu), no a sepisoval se s tímhle cancem. To je to jediné, co jsem dnes zvládl udělat. Boží. Dvacet procent pracovního týdne v tahu.
Připojte váš komentář