V mezidobí

Tedy mezi ránem a obědem, respektive mezi ukončením práce na jedné věci a rozhodnutím, do které se pustím nyní. A protože tohle rozhodnutí dost často vyústí v proklikávání internetů, tak nyní těch několik (desítek) minut rovnou zabiju blogískem.

Ségra je v Calgary. Exxon ji vyslal z Prahy na čtvrtletní stáž (?) do Kanady a nemohla si moc vybírat. Rozdíl je debilních osm hodin „vpřed“, čímž se úplně míjí s našima. Když máma přijde ve čtyři z práce, tak ségra do práce právě odchází (má osm ráno). Když z práce v pět přijde, je u nás po půlnoci. To jen já se s ní každé ráno vtipně potkávám na Facebooku, protože o té půl šesté, kdy s kafem sedám k PC, má ona půl desáté a chystá se do betle, takže si chvíli píšem a ona jde spát a já pracovat :) Časové zóny jsem vždycky bral jak jsou a nijak nad nimi nepřemýšlel, ale nyní jsem si uvědomil, že my tady v Čechách žijeme oproti ní vlastně „v budoucnosti“, že to není prostě jen časový rozdíl. Já jí píšu ve středu ráno tam kamsi za oceán do úterního večera. Vtipná představa.

Ve čtvrtek jsem ráno dojel za tátou a celé dopoledne jsme na štípačce štípali metry. Táta „hejbal páčkou“ a pomáhal mi pokládat polena do mašiny, a já kmital kolem všeho ostatního. Dokulit poleno ke štípačce, dostat ho na ni a usadit proti klínu, počkat na puknutí a sekerou se snažit přetnout všechny „vlákna“ držící dvě poloviny polena u sebe … a to samé s oběma polovinami, a štípy o ideální velikosti pěkně do teplech a skládat na vlečku za zády. A furt dokola, desítky děžkých polen, obrovský březový svině, co „vláskujou“ a je třeba desetkrát přetnout vlákna mezi polovinami, než to „vzdají“ a špalek se rozpadne … a až byla vlečka naložená, tak popojet o dvacet metrů a zase každou štípu do teplejch a skládat do rázu. A když byl dorovnaný, tak na něj do dvou metrů výšky natahat vlnitý plechy na zakrytí, a vyzvedat dvaceti kilový šutry, aby je neodfoukl vítr. Přeparkovat máňu s prázdnou vlečkou o pět metrů jinam, dvakrát ji naložit suchým smrkovým, a zase složit o kousíček jinde, aby se uvolnilo „prominentní“ místo pro právě štípaná polena a ty tam mohly dva roky schnout … opičárna. A opět natahat plechy, nazvedat na ně šutry … Když už jsme montovali zazimované čerpadlo zpět na jeho štont u studánky, a táta šel pro jakýsi zapomenutý šroubek, tak jsem si jen lehl do vyoké trávy a koukal na nebe. A říkal si: „Kdy sis takhle za posledních deset let jenom lehl do trávy?“ Byla to nádhera … a pár minut na to svědění na ramenách a osypaný biceps. To jako jsem za tu dobu zalergičtěl na trávu? Nenapadlo by mě to, kdyby s tím nemívala problémy ivonka … nevzpomínám si, že bych s tím měl jako kluk problémy. Navečer pak přijela ivonka s jejicho a posedělo se pod pergolou až do devíti hodin, a pilo se a jedlo a vykládalo … ale na to, proč se naše rodiny sešly, tedy plánování svatby, došlo až pri odchodu :) Ale ivonka to má stejně všechno vymyšlené a zařízené a rodiče se jen vezou :-D

V sobotu se jel memoriál. Ivonka nemohla kvůli pohotovosti z domu, janys se moc netvářil a když už, tak by jel dlouhou trasu, která je mi u prdele, protože si chci objet milovanou přehradu po krátké trase a fotit. To zase pojedu sám samec samotinký? A stejně mělo být hnusně. Ale když jsem v sobotu v 8:55 otevřel oči a vykoukl z okna, tak bylo hezky – navzdory šumění deště někdy v noci. Sakra teda. Že bych tedy houpl na kolo, dojem 13 kilometrů domů a tam se teprve postavil na „start“ okruhu kolem přehrady, a poté zase dojel až sem? To by šlo, ale nestihnu se ani najíst … a co, kurva, přece nechcípnu! Do kapsy jsem strčil balení hroznového cukru a šlápl do pedálů. Ráno se probouzelo, příroda voněla po dešti, pneumatiky svištěly po asfaltu… janys jel samozřejmě delší trasu, ale mě nezviklal a sám jsem si vyjel na tu kratší stejně jako 95% dalších účastníků. Chtěl jsem fotit přehradu a cyklisty, abych měl nějaké „novinky“ na obecní web. A tak jsem předjížděl spolujezdce, zastavoval a fotil, a znovu předjížděl ty samý lidi,  a zase fotil, dojížděl je, nechal se pouštět a pak zase zastavoval… jak u blbejch :) Na prvním checkpointu jsem oklopil půl litra koly (každých 15 kostek cukru dobrejch) a vyrazil na Veselej kopec, který dělá z mužů borce a z žen chlapy a vyšťaveně po dvaceti minutách stanul na nejvyšším bodě trasy. A pak uhnul z trasy a bahnitou lesní cestou se brodil ke kouzelné louce, na jjímž vrcholku plném divokého kvítí a zakrslých křovin se mi otevřel pohled od údolí přehrady … mám ji jako na dlani, vysoko pod mraky, shlížím do údolí Svratky a příkrých kopců svírajících její tok, a mezi nimi jezero vzduté uzounkou betonovou hrází… a pak už se moc nedivím lidem, co nechápou, jak pod ní můžeme klidně spát. Z tohohle pohledu je to obzvlášť zneklidňující :) Vrátil jsem se na trasu a na druhém checkpointu (správně na brutálním kopci) klopím dalších patnáct kostek cukru a jedu dále, stavuji se za tátou v práci a pak za mámou domů. Nakrmila mě, já jí pošteloval Skype, aby si o víkendu mohla volat se ségrou a snesli jsme po schodech náš letitý citrón na jeho letní místo pod domem. Taky akce hodná nebojácných chlapů. A vyrazil jsem za ivonkou, lážo plážo posledních 13 kilometrů. Dobré to bylo.

 Víkend jsme zakončili rybolovem při večerním slunci, kdy jsem ivonku porazil 5:2 na pstruhy. Dnes bude další kolo. 

Včera jsem vyjel opět na kole domů, táta chtěl poštípat zbylé – největší :) – metry. U toho jsem samozřejmě nesměl chybět, obzvlášť proto, že by mě musela zastoupit máma, kdybych nedojel. A tak jsem se s těma kurvama mamutíma pral a ťal do nich jak Stalin do soudruhů, až nám nad hlavami hřmělo. Přišla bouře, přijela ivonka, popíjeli jsme doma kávu, a já se hodlal svézt s kolem s ní – do auta ho nacpu v pohodě, jen toho štráchání, než ho tam napasuju. A když venku ani nebyla po dešti moc velká zima, a silnice suché, tak jsem se stejně rozhodl jet na kole. A vyrazil. A mířil na fotbalku na pívo. Patnáct kilometrů. Kolem řeky po toku (= dolů). Tak jsem lehl na řidítka a šlápl do toho, a zajel heroický výkon, kdy jsem patnáct kilometrů držel na nejbrutálnějších širokých terénních pneumatikách průměrnou rychlost 30,6 km/h. King, Ozzi, kurva king :) 

Tož a nyní zpět do práce …

před čtyřmi roky | Ze života | 1 komentář

Komentáře

1 | mirek | před čtyřmi roky

Proč vy, kua, radši netopíte plynem? :-D

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.