V nemocnici

Ivonka se dnes z práce dlouho nevracela, a jeden by se již začal obávat nejhoršího, kdyby byl nevěděl, že má pohotovost a navíc se rýsuje situace, vyžadující její přítomnost v práci. Ve výsledku přece jen před osmou večer dojela domů, osprchovala se, lehla si do postele a čekala, až ji budou volat zpátky. Ale lepší než se tři hodiny točit v kanclu na židli a čekat tam. Před desátou jsme zalehli, a když se rozezněl její mobil, tak bylo 22:19. To moc neosvěžilo.

A já jí slíbil, že pojedu do práce s ní. Přes noc je tu na patře prakticky sama, nikde nikdo, ale naopak na parkáčích před nemocnicí, kde nechává auto, a v temných průchodech, které k těm parkovištím vedou, bývá v noci dost živo. Dnes klid. Svého žabikucha jsem použít nemusel. Je po půlnoci, v centrifugách se točí vzorky („Tohle je kus sleziny. A tohle kus uzliny.“), z mobilu mi hraje muzika, šíří se wi-fi signál krmící můj noťas … a mám celou noc před sebou. :music: Nantes – Beirut, a z patra nade mnou (porodních sálů) veselé ženské hlasy. Ale nikdo nerodí. To by bylo o něčem jiném.

Dumám, jestli ráno sednu na bus, šalinu, vlak, vlak, bus a dojedu domů, neb se jde do lesa. Potřeba tam nejsem, ale každá ruka dobrá, padesátka kubíků dřeva se dělá pomalu. Ať tenhle týden taky završím … v sobotu jsme byli štípat. Pěkně postaru, dobitejma kalačama a palicama, omlácenýma klínama. Ivončin děda style. Tomu je 81 a vesele si tam mlátil palicí a nosil špalky. Pak se zvedl vítr, a začalo poprchat. A nepřestávalo. No co, tak pojedeme domů, no. Hm, už bychom toho asi fakt měli nechat, kalač mi vykluzuje z promočených rukavic, všude bahno. Tak nebudu měkkej, abych to sám navrhoval, žejo. tyvolepanenanebitoměposernaholýzáda, já už tu palici nemůžu ani udržet … a posledních pár špalků a VŠECHNO bylo poštípané. To jsme ani zprvu nepředpokládali. V pondělí oraz, a v úterý se pro to jelo. Ještě se přidal dědův známý (stejný ročník), a vesele se ty štípy nakládaly na metr a půl vysokou vlečku do výše dvou metrů … uff. Doma se jen vyklopily, a jejich skládání do rázu nás čekalo ve středu. Taky drsná dvouhodinová sranda. A ve čtvrtek? Ahoj tati, nejdete dneska do lesa? Jo? tak já dojedu před třetí busem a půjdu s váma. Sekeru do ruky, a pojď ty padlej habre, oholím tě jak za mlada, až z tebe zůstane jen torzo nachystané na nařezání na metry … pak jsem sekeru odložil a třetí nádrž pily řezal já, dokud jsem ještě něco před sluneční brýle viděl. To už se dořezával kmen toho mého habru, zaklíněný o jiný strom, a to je dost nebezpečná práce. Člověk se musí pořád dívat, jestli neřeže do napružené větve … zdánlivě bezproblémová, a pak ti rozdrtí co má právě v cestě, nemluvě o řvoucí pile letící vzduchem bůhví kam. Fuj. Zpracoval se celý strom, a šlo se domů. K autu jsme došli prakticky za tmy, pod stromy přestávalo být vidět na krok. Naši mě pak zavezli k ivonce, a šlo se spát. A nějak mi to nešlo, už jsem byl vyloženě přetaženej … ráno mě píchalo v zádech, všechno mě bolelo. Po dnešní probdělé noci to nebude lepší, ale ten les bych si zítra zase dal. Osekávat stromy … to mě baví nejvíc. Husqvarna sekera, ořechové topůrko, čepel švédské oceli …

Well. Po půl jedné, káva dopita. Co teď? Práce? Asi.  

před čtyřmi roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.