V pokoji plném planoucích svíček publikováno, ve vlaku psáno

Ve středu jsem ráno zajel za referentkou potvrdit si zapsané předměty. Obstarožní byrokratický proces. Pousmála se nad zapsanou čínštinou a rozvedla o tom hovor, kde jsem si sakra dával záležet, aby nevyšlo najevo, že tam nechodím a u mého jména v seznamu má učitelka zapsáno hvězdičku a jmého hágena Takhle z vody si vymýšlet, jak je čínština zajímavá, ačkoli je mi jasné, že se čínsky rozhodně nenaučím, to nebylo nic pro mě 

Cestou na kolej jsem se nechal ostříhat, takže si jsem opět podobný. Jestli to není nerozum, takhle se na zimu zbavovat chlupů Ještě že nemusím po nocích spávat v lese jak nějaký lišák. Což mi připomíná, že v místech, kde jsem před třemi roky vydušil srnku, se mi podařilo vyděsit jakési lišče. Ale mělo dost duchapřítomnosti, aby si rozmyslelo skok pod kola auta a zmizelo ve vysoké trávě a tmě. Lišák jeden.

Nj, to mě v praze nepotká. Fakt mě to tam baví. Čti ubíjí. Strávit celý den na koleji, a nemít přitom moc na výběr co jiného dělat, neb musím psát práci… jakýkoli výlet kamkoli ubírá cenné hodiny. A kam bych se vůbec vydal… po třech letech v praze tam znám jen ta profláklá místa v okolí metra a šalin a nic jiného. Toť ostuda. Kdo to změní…

Líbí se mi, jak se občas na stříbrných hranách vedlejší koleje odleskne oranžová záře ubíhající lampy. A pak opět tma a poblikávání oranžových světýlek kdesi v dáli.

Kráčel jsem v davu Šervůdem k hlaváku, času spousta, nespěchal jsem, a kráčel po žluto hnědo zeleném listí přibitém k mokrému asfaltu tisíci bot, co po něm za poslední dny prošly. Pomalé lisování do beztvaré nahnědlé kaše. Čekání v hale před tabulí s odjezdy, aby se tam do pár minut dle předpokladu objevilo nástupiště č. 4 (ale co kdyby?), spousty jiných lidí, jedna holka strašně připomínající sestřenici, cizí tváře. Ještě jsem letos nejel vlakem s nikým, s kým bych si mohl povídat. Jednou s ivonkou, pravda. Jednou. Usadil jsem se na sedačku a čekal, až se usadí ostatní, pak jsem si vytáhl Murakamiho a četl si. Slečna proti mně také, leč zatímco já za chvíli vytáhl noťas a zkoušel se věnovat tvorbě bp, ona s knihou v klíně, zakloněnou hlavou a pootevřenou pusou nekontrolovaně usnula. Nevypadala v tu chvíli nejkrásněji, jak je asi jasné, ale vypadala zvláštně roztomile. Někdo by se v duchu uchechtl, já se v duchu pousmál. A záviděl jí to lehké bdění.

Opět oranžový třpyt na kolejích.

Vzpomínám si na jeden již vzdálený zimní odjezd z prahy, kdy jsem k páté vstával a v šest se dával rychlík do pohybu… ty prázdné ulice a auta pokrytá jinovatkou, pára u pusu a příjemné teplo v šalině. Rychlík uháněl okrajovými částmi prahy, všude lehký sníh a námraza, a co chvíli za okny prolétl chvost jisker… dumal jsem dumal, až jsem vydumal, že musela namrznout i trolej a místy se tak zmenšila plocha dotyku troleje a toho sběrače proudu, co mají mašiny na střeše a proud tak procházel vodičem o mnohem menším průměru, což vedlo k těmto výbojům. Nebo taky ne. Neřešil jsem to, ale tu jízdu si pomatuji.

Další odpadlík míří ke dveřím vagónu, jiný se obléká… co tu budu ještě hodinu a čtvrt dělat…