V rychlíku pod spadlým mostem u Studénky

Navzdory nadpisu sedím v pohodlí svého programátorského křesla a poslouchám Sto zvířat. Ale informacemi o havárii rychlíku Eurocity mezi Krakovem a Prahou jsem zavalen … aby ne, když je sám vyhledávám. Neštěstí mě fascinují, ohromují, přitahují – v tom obyčejném lidském smyslu, nemám z nich morbidní potěšení. Ale z toho mě mrazí obzvlášť silně, ačkoli nejezdím Eurocity spoji a už vůbec ne na Ostravu, ale přesto…

Lokomotiva narazila do neznámého předmětu na kolejích, který spadl z renovovaného mostu, část z něj se pak na ni zřítila stejně jako na první vagóny (?) – čtyři jsou těžce poškozeny. Za poslední roky, co jezdím přes jeden a půl tisíce kilometrů měsíčně vlakem (přes školní rok), sedávám pouze v předních vagónech. Na Prahu prakticky vždy v úplně prvním, z Prahy ve třetím (vlak je otočený, první vagon je první třída, druhý je pro přepravu zavazadel, dětí a spol, třetí konečně obyčejná druhá třída). Alespoň že jezdíme pomaleji…

Čtu si, jak se sjíždějí záchranáři a hasiči, operační centra jsou plně vytížena, nemocnice v okolí spouštějí traumatologické plány pro příjem velkého množství zraněných, jak vše funguje jak má, jak vše funguje. A tak zatímco si všichni stýskáme, jak se tohle zdražuje a jak si stát ukusuje z našich daní, jaká je to tu mizérie… tak nastanou chvíle, kdy potřebujeme profesionály vytahující nás z trosek, operační střediska koordinující zasahující hasiče, záchranky mezi nemocemi, nemocnice připravené na katastrofy. A máme je. Máme víc než miliardy ostatních obyvatel této planety.

V Africe do zapadlé vesnice přijede džíp s vrahouny a všem mužům useknou ruce, aby nikdy nemohli v budoucnu volit ve svobodných volbách / držet mačetu / střílet po nich z kalašnikova při obraně své rodiny. A nikdo jim nepomůže.

Odpolední povzdech.