V úterý před osmou večer

Šeří se. Lehce jsem přemířil lampičku – a odsunul stínící sklenku vína – abych lépe viděl na klávesnici. Nojo, ajťák, a píše „všemi šesti“. No, takovou vůli asi nemám, abych se to po letech nějak profesionálně přeučil. 

V sobotu jsem strávil dopoledne u PC, pak vyluxoval, a pak jsme jeli i s malou k rybníku na rybářské mecheche, a poté jsem turboposekl trávník. To abych v cca správný čas měl hotovo, a ten „správný čas“ je „až se bude Bára chystat na odpolední spaní“ a šoupne se do kočárku a půjdeme na procházku/pívo. Poté jsme pozvali naše na lehké grilování, a k večeru poseděli.

V neděli jsem začal ráno s emailem od grafika, respektive s reakcí samotného klienta, na onu jednu velkou rozpracovanou („dokončenou“) zakázku … na půlku věcí, se kterými je klient nespokojený, jsem mohl zfleku odepsat „Ale vždyť to přece bylo naprosto jasné z grafického návrhu, že to takto bude vypadat/fungovat!“ … to, že se mu to teď nelíbí, poté, co jsem to celé nakódoval a pracně zprovoznil, to není můj problém. Njn, samozřejmě že je. Tohle se klientům nepíše, s tímhle se zatínají zuby. Když jsem si šel postěžovat vstávající ivonce, tak jsem ji zastihl bledou nad přípravou snídaně pro Báru záhy před úprkem na záchod. Střevní chřipka jak vyšitá. A tak zatímco si maminka vzala dovolenou, já báru nakrmil a vzal si ji do kanclu, a nějak jsme to s tím emailem dobojovali. Odpoledne už bylo líp, a tak platila návštěva druhých rodičů s babičkou a další grilování. Byl krásný letní den, posečená tráva byla posečená, slunečník slunečníkoval, zahradní nábytek nábytkoval, gril griloval … vůkol pohoda. Já vidím všude nedostatky, vyšlapanou dlažbu na terase, sem tam špinavou fasádu od nějakého ptačího hajzla, hrbolatý trávník, … ale pak přijede po půl roce babi a rozplývá se, jak to máme krásné, úžasné, skvělé, jak jsme pracovití … a zarazím se, a v duchu si říkám, že to tak vlastně je. Že se máme krásně, a máme to krásný. 

Ale ivčiny problémy se táhly, přidala se horečka, ale v pondělí si malou vždy bere na odpoledne švagrová, a tak žena odpočívala, a já v parném letním dni odpískal plánovaný masakrovýlet na kole, a zůstal doma, abych byl nablízku. Odpoledne jsem zajel k místnímu mechanikovi, klukovi notně mladšímu, s autem a přibržďujícím zadním kolem. Se zatuhlým pístkem nehnul ani hovno, očividně kaput, takže nový brzdový třmen, domluva na úterý. Vrátil jsem se domů, poreferoval odpočívající ivonce a dostal pohled typu „Copak jsem ti na neříkala, ať si na úterý nic nedomlouváš, že jedu do práce a ty hlídáš Báru?“ Ale no totok? Sáfra. Ale teoreticky se měla stihnout vrátit, tak to snad nějak půjde.

No a tak jsem měl úterý se svou dcerkou. Holky vstaly po sedmé (pche…), ivonku vyzvedla švagrová, ona ji hodila do práce a jejím autem pokračovala na Brno, a já se ujal malé. Mlíčko, a rošťačení na dece s hračkami za mými zády v kanclu. Po deváté začala šmrdlat oči, a po dvacetiminutovém boji se nechala na skoro dvě hodiny uspat. Jenže ivonce se práce natahovala, takže i auto jsem musel řešit s Bárou. Plán byl, že k místnímu mechanikovi dojedu s autem i Bárou a kočárkem, auto mu tam nechám, a dokočárkuju zase zpátky domů, ten necelý kilometr. Jenže od rána mi mobil na tu dobu vytrvale sliboval slejvák. Pořád. Žádná změna. V jednu a ve dvě bude chcat. A tak jsem vstávající Báru v poledne nakrmil, oblékl a vyrazili jsme raději dříve. Auto jsem nechal mechanikovi, a šlapali jsme po obci dusnem zase zpátky. Bára byla krapet vykulená, když jsme po dvaceti minutách byli z procházky zpátky, ale už u dveří domu jsem z dáli slyšel zlověstné bublání. A přišel slejvák jak sviňa. No naplánoval jsem to dobře. Zapršelo, Bára brzy usla, já pokračoval v práci, dorazila ivonka, auto se opravilo (tři litry v tahu…) … zašli jsme si na pívo, ivonka se tam konečně po třech dnech také najedla, a nyní jsem v přítomnosti s šerem za okny u počítače. Třetina srpna pryč.

Co mě pobavilo, tak při návratu z hospody si ivonka všimla, že máme na autě vyměněné držáky espézetek … a na nich reklamu onoho nového mechanika. Nepadlo o tom ani slovo, ale stejně takhle „potichu“ to udělal před lety náš dvorní mechanik. Asi je to nějaké jejich občůrávání teritoria. S blbostma (pneumatiky, olej, atd) budu nyní jezdit k tomu místnímu, a s většíma věcma k tomu původnímu … tak uvidím, jestli budu mít pokaždé nový rám espézetky :-D

před dvanácti měsíci | Ze života | 1 komentář

Komentáře

1 | frettie | před jedenácti měsíci

U nás se to tak taky děje, to s těma spztkama … asi to je nějakej folklor z Vysočiny … :)

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.