Večerní cyklistický orgasmus

Další zápisek s náladou vonící řidítky kola? Ne. Je skoro půlnoc, o kole to nebude. Tedy, ne celé ;)

Pondělí, od půl sedmé u klávesnice až do jedné hodiny, a pak vyčerpání a syndrom vyhoření. Bloumal jsem po venku, hrál si s kočkami, prohlížel si svůj kaštan na zahrádce… zvláštní pocit opravdového mentálního vyčerpání. V kombinaci s brzkým vstáváním. Odpoledne – v největším horku – jsem nasedl na kolo a vyrazil k ivonce, abychom si pak od nich společně zajeli na pivko do hospody. To se to jede, má-li člověk před sebou ten správný cíl, mrazivě vychlazenou desítku budvara.

Cesta utíkala, šlapal jsem si a nadával na protivítr… v hospodě seděla na baru ještě nějaká holka, takže tam na mě byl holčičí přesila (tři holky) a pořád samé oblečení, kdo jak věší prádlo, jaké džíny mají jak prodřené, sto plus jedna rad ohledně společného bydlení muže a ženy, časopis marie claire jen za osmdesát korun a takovouhle úžasnou průhlednou taštičku jsem k tomu dostala, juch juch… no ještě že jsem před sebou měl to pivo. Stejně jsem si říkal – poté, co začaly rozebírat, která kamarádka přestala brát prášky, aby otěhotněla – že kdybych někomu řekl, o čem si chodím do hospody pokecat, tak mi fakt neuvěří :-D

Ale nechtěl jsem se dlouho zdržovat, jel jsem jen nalehko (šortky, rozepnutá košile) a návrat údolím kolem řeky je po sedmé hodině záležitostí pro otužilce. Před šestou jsem nasedl na kolo a i tu jednu desítku cítil, takovou minimální otupělost, odolnost vůči únavě a bolesti v nohou. To se pak šlape, vyhypovaný jak s EPO v krvi… jenže nohy bolely. A já se vracel proti proudu (do kopce). Večer. Hladový. Unavený. Domů jsem dojel regulérně zničený a maximálně vyčerpaný. Rozčarovaný ze své fyzičky, resp z její absence. Zítra pojedu zase, nějaké stoupání. A příští týden, příští týden vyrazím na svou nejoblíbenější trať, sedmdesátikilometrový okruh. Pokud se na to připravím.

Tenhle týden – od zítřka – mi do klína spadne starost o celý dům, zahrádku a domácí živočišstvo. Sestra je v praze a rodiče jedou na krátkou dovolenou. S ivonkou se tu o to všechno budu starat. A ona mi bude vařit. Slíbila :)

Včera výlet do Žďárských vrchů, autem až pod skálu, pak sotva 400 metrů pěšky a stáli jsme na vrcholku. Přišli jsme z jedné strany, vylezli sotva nějakých 15 metrů do výšky na „ochoz“, a pod ním z druhé strany brutální výška. Neodhadnu kolik, ale z listnatého lesa tam dole rostl statný vzpřímený buk a my byli stejně vysoko jako jeho špička. Bylo tam nádherně, až na dva horolezce nikde nikdo a jen my nad lesem. Po chvilce jsem se vydal zkoumat rozlehlý a členitý vrcholek skály, až jsem došel na skalní římsu přímo nad lesem. Kdybych z ní skočil, dopadl bych přímo na lesní podrost, žádné pozvolné úbočí, jen kolmá stěna. Stál jsem na té půl metru široké pěšince končící ve vzduchu, třicet čísel od okraje skály, neměl se čeho pořádně chytit… rychlá fotka mobilem hlubiny pode mnou, opatrné otočení (tam už by chyby byly fatální) a pomalý návrat zpět. Ještě teď mě mrazí. Fotil jsem jen mobilem, foťák po dvou fotkách umřel a záložní baterky byly ještě vybitější než ty v něm.

Vraceli jsme se kolem vyhlášené rychty, a tak jsme se stavili na nějaký pamlsek. Já v jídelňáku vždy hledám pikantní topinku a za chvíli jsem si na ní už pochutnával. Pikantní tak akorát, gambrinus k tomu a mohl jsem se spokojeně nechat odvézt domů :)

Večer mi ivonka tolerovala partičku Age of Empires II s pěťákem přes místní wifi, za dvě hodiny nebylo co řešit a u sledování funny videí na youtube jsme zalehli.

AoE teď hrajeme celkem často, co jiného v noci dělat. Nejlepší strategie všech dob.

před desíti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.