Věci se dějí, září není mrtvé
Ty víkendy… obzvlášť ty prodloužené víkendy. Ty ten týden tak nějak přelomí a z pracovní morálky je hromada třísek. Práce je dost, ale neuteče, nemá nožičky. Portování našeho e-shopu na strukturu obchodu se sportovními potřebami a do toho jeho přiohýbání pro jakýsi antikvariát… každou hodinu dělat na něčem jiném… neefektivita v přímém přenosu.
A pak je tu víkend a člověk se dostane tak maximálně na FB a na e-mail a to většinou lehce přiožralý.
V pátek jsem po dvou dnech za klávesnicí dojel za ivonkou, abychom se
během vycházky do hospody zase dohádali jak psi, a to kvůli jemně
plánovanému tripu do Skotska. Pár piv pak s náladou moc nepohlo. Sobota
byla krásně slunečná, a tak jsme po obědě vyrazili na jednu rozhlednu, kde
jsme ještě nikdy nebyli. Krásný prosluněný kopeček pojmenovaný Babylon,
suchá tráva a křoviska, modré nebe a nikde nikdo. Váleli jsme se pod
rozhlednou v trávě a nikdo nás nerušil. Cestou zpátky jsme se stavili
k sudovi na presíčko a pohár, který jsem zbouchal ani nevím jak, … asi
jsem měl hlad
A večer s ivončinými rodiči na hotel na jedno čeháčko (tři). Ivonka
těžce prohrál v šipkách 5:1 a partičku kulečníku po x letech jsme již
nedohráli, neb nás již vyzvedávala její sestra a jeli jsme na vinobraní do
blízké vesnice. Dříve legendární akce, která již není
s postupujícími lety tak legendární… vstup za sedm pětek taky nasere.
Já tam jít nechtěl, nikdo od nás nepřijel, nakonec ani žádná ivončina
kamarádka tam – navzdory plánům – nedorazila, takže akce na kulku a
moje temné skřípání zuby. Ale přece jen tam známí (alkoholici) byli a
nenechali mě tam nasraně se opírat o sloup, takže to šlo i přežít, ale
domů jsem šel fakt tak jako tak rád. A na příští září mám v mobilu
upomínku, ať se na další vinobraní vyseru.
Neděle a další krásný den, který jsme hodlali využít k sbírání
švestek u mé babičky, neboť ivončinému dědovi se letos neurodilo a nemá
tak co pálit. A to je špatný, protože panáček slivovice je jeho denní
rituál a kdoví, zdalipak v tom nevězí tajemství jeho vitality, kdy
v 77 letech (či kolika) ještě hraje fotbal „za starý pány“. Všechno
se ale nakonec domotalo a sbírání švestek se odsunulo na pondělí
(svátek), protože jsme se domluvili s bandou na výlet na rozhlednu blízko
naší obce. Nacpali jsme se v šesti lidech do tomovy laguny a vyrazili.
Pěkná procházka, pěkný výhled, spousta srandy … co s nedělním
podvečerem? Na hřiště na fotbálek! A tak jsme se ve čtyřech hodinu
honili za míčem a holky nás znuděně sledovaly. Vzrušení mi ovšem
obstaral peťák, když mě nejdřív našil míčem do koulí, do xichtu a
bodlem do kotníku. A co s žízní a nedělním večerem? Poslední letošní
posezení u krbu! Na sedmou jsme připravili sezení, rozmrazili buřty a já
dal nachladit šest lahváčů Holby, co jsem klukům dovezl z Adršpachu.
Neboť Holba, to je pivo z hor! Seděli jsme u krbu, plkali a plánovali,
neboť za nějaké dva týdny budu slavit na jedné chatě svoje pětadvacetiny
společně s mírou a sestrou (24 a 23 let). Tož to bude velká akce se
spoustou lidí a bylo tedy co řešit Za oběť padla lahev výtečného červeného a pak ještě
višňovka od druhého ivončiného dědy (v té jejich rodině se pálí o106)
… a šlo se spát.
V pondělí – na svatého Václava – se tedy konečně vyrazilo za
prarodiči očesat jednu nebo dvě dozrálé švestky z jejich poctivého sadu.
Nevěřil bych, jak debilní strom švestka je. Je křehká a větvím se nedá
věřit. Její kůra se drolí a sype do očí. Větvičky píchají. Větve
rostou debilně, že se na strom nedá ani vylézt… ale své role třesače
jsem se ujal bez okolků a lomcoval větvemi až do mrtva. Za krásného
slunečného odpoledne jsme si popovídali s s babičkou a tetou a nasbírali
tři pytle švestek. Ty jsme záhy odvezli rovnou ivončinému dědovi, který
naplnil svůj obří sud až po okraj. Ale nachystaný už má další, a
ještě větší
Takový náročný čin se musí zapít, takže jsme u ježka přes hodinku zaháněli žízeň a pak dorazili k ivonce. Večerní program se moc nevyvedl, uháněly mě pracovní povinnosti a než jsme se rozhoupali koukat na Pařbu v Las Vegas, přešla Superstár i Víkend a ivonka klimbala. Inu, tak jsem se dodíval sám a usnul taky.
Dnešek byl ve znamení práce, kterou přerušovala jen demoverze zabíjačky. Tedy ne ta masařina, které jsme se účastnili jako děti a kdy se u dědy porážela tři prasata se vším všudy, ale takové decentnější zpracování již rozbouraného vepře. Stačilo si k řezníkovi dojet pro bedny s masem, které jsme pak až do noci zpracovávali (a zítra ještě budeme). Před lety jsme koupili prase celé (= živé) a já jel s tátou k řezníkovi trochu pomoct, sem tam něco přidržet nebo donést, takže jsem si ani nevzal obyčejné oblečení … nečekal jsem, že to čuně budu držet, zatímco ho bude řezník podřezávat. Za domem jsem od odpoledne vařil polévku v obrovském kotli, dobrých dvacet nebo třicet litrů. Přivést k varu a pak opatrně, aby nepřevřela. A potom nechat vychladnout, ale stále s ní míchat, aby se nezatáhla a nezkysla. Snad až do desíti. Venku bylo krásně teplo.
A co bylo zvláštní … když jsem o půl třetí venčil kima, nechal jsem ho čenichat v trávě a hleděl na oblohu. Šedivě ocelové mraky nad západem, ticho v údolí a zvláštní pocit bezčasí. Přesně takové jsou dny, během kterých začne sněžit.
před jedenácti roky |
Ze života |
0 komentářů