Velikonoce jsou minulostí - a mě bolí nohy od jalovce

Velikonoce nijak extra neslavíme. Poslední roky probíhalo velikonoční pondělí v duchu autoturistiky po různých botanických zahradách a arboretrech a koukání na kytičky/stromky/bůh ví co. Tedy, pokud už něco kvetlo. Letos, 24. března, se jaro ještě nestihlo ani pořádně vyštrachat z postele… dokud si nedá první kafe, tak s ním nic nebude.

Táta byl ovšem v práci, máma se sestrou tedy zůstaly zabarikádované doma u televize (zvonek odpojený) a já jel k ivonce. Děcka v sousedství už nějak odrostla a pravidelně chodí jen ožralci vykládající dvě hodiny mezi dveřmi o posmrtném životě a neurvalci, co se musí došlehat až holenní kost, aby byli spokojení. Takže ačkoli na vesnici, tak nám můžou velikonoce políbit prdel. Dříve jsem chodil po šmerkustu s kamarády, ale ono už to taky v dospělosti ztratí kouzlo…

Pomlázku jsem si ovšem – jako minulý rok – upletl. Pěkně podle návodu z internetu ;) Přece jen se musím postarat, aby mi to moje pískle neuschlo a ani na mámu a sestru nezapomenu. Vyzbrojil jsem se už v neděli a celý den trénoval, jestli má metla dobrý švih (moc dlouhá, švih za houby), až se mohla sestra vzteky potrhat. Sešlehala mě jak psa, abych si to prý taky užil a já ani necekl. Pche, bolest…

Pominu nedělní večeři u sudy (výborná) a velikonoční zábavu tam, kde jakákoli zábava stojí za hovno, protože není o čem zajímavém psát a ta zábava stála za hovno. Ivonka se na mě zlobila, ale holt, já se na těchto akcích, kde mizerná skupina nahrazuje nedostatek umu přeřvanou hlasitostí, bavit nebudu. Ale ráno už bylo vše v pořádku, lehce jsem ji potrápil metlou, mámu taky, babičku k tomu a nakonec mně ona přetáhla přes nožku jalovcem, který si na ně vzal táta. No panečku… kam se hrabe ježdění po nasoleným struhadle do bazénku s kyselinou sírovou. Do večera mě noha štípala, stovka červených pupínků a bolest při každém povytažení ponožky… no hnus, velebnosti.

Velikonoční výlet se tedy konal s ivončinou rodinou, vyjeli jsme z jarního zeleného údolí na hřebeny kopců do deseti cenťáků sněhu, zachumeleného lesa a vyjetých kolejí. To byla tedy jízda. Ale uřídil jsem to, vychutnal si neznámé silnice a na žádném ledu auto neotočil o 14 580°. V botanickém skleníku jsme strávili asi tak 15 minut, ivonka s mámou nakoupili desatero kytiček a mohlo se jet k babičce na kafe. Ideální. Muset dvě hodiny courat po venkovní zahradě, to není nic pro mě, takovýhle úprk skleníkem, ten ušel.

Domů (k nám) jsme dojeli někdy ke čtvrté hodině, kdy u nás už druhou hodinu seděl opilý strejda (soused) s kumpánem a posté opakoval jakousi informaci. A tak jsme s dorazivším tátou a touto dvojkou zašli zase na tetu (sousedku), chvilku tam pobyli, vrátili se domů a došel zase opilý bratranec (soused) s kumpánem a poseděl u nás snad někdy do šesti. Ale bylo to fajn, před pár dny se vrátil z anglie a měl o čem vyprávět. Třeba o krádeži noťasu při přestupování v praze. A pak už velikonoce skončily a byl klid.

Tedy, ivonku a sestru jsem do zásoby šlehal dál, přece jen rok je dlouhá doba a v létě bude určitě sucho. Sestra to už nevydržela a nařezala mi vařečkou přes prdel, ať vím, jaký to je. No opět jsem ani necekl. Pak mě zkusila seřezat ještě mojí metlou (druhým koncem), a to už jsem možná i trochu cekl :) Ale rád ji vytáčím tím, že (dělám, že) mě to vůbec nebolí, zatímco ona do toho dává silu co může :) Sranda musí bejt.

Koukání na Madagaskar, Víkend a po jedenácté do postele. Usnuli jsme rychle, jen mě pak ivonka probudila, abych zavřel okno, ale kdy to bylo… někdy uprostřed noci. Ale mám taková probuzení rád. A pak ranní šramot v domě a převalování na posteli, světlo za oknem a zvědavé koukání na mobil, jak dlouho ještě můžeme spát. To zbožňuju.

Pak cesta na vlak do Ticha, tentokrát i se sestrou, a tři a půl hodiny v rychlíku a za Kolínem odklon na Lysou nad Labem. Alespoň jsme viděli novou krajinu. Ty trapný roviny kolem Kolína, ty si můžou středočeši strčit někam. Jak já ty naše kopce zbožňuju.

A praha. Zima a sněhová vánice. Bez čepice a bez šály. Šhit. Nasedneme do šaliny a na Lipanské najednou modrý záblesk, říkám si Zkrat na troleji? a sekundu na to pekelná rána přímo nad námi. Kdyby v tu chvíli šalina zastavila, tak bych byl přesvědčený, že blesk uhodil přímo do ní. O blescích při sněžení jsem tedy ještě neslyšel.

A pak? nechutný program na zbytek dne. Najedl jsem se a od půl třetí jsem až do desíti hodin pracoval na úkolu do školy. Nečekal jsem, že to zabere takového času, ale zabralo. Strašný. Ale je to z krku. Snad to k něčemu bude a budou za to body.

Je půl dvanácté a už i roman jde spát. Takže tak.

před desíti roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.