Víkend končí, týden začíná

Sedím ve vlaku do Prahy a právě projíždíme kole nějaké štěrkovny. Často tu bývá vše pokryté prachem, až by člověk i v kupéčku raději zatajil dech, ale teď je vše pod sněhem a drtičky nepremávají. Asi. Krize.

A právě teď jsem byl svědkem, jak nějaký dravec na sněhobílé pláni drapsl do spárů cosi malého černého poskakujícího po sněhu. Nedostatek maskování a jednomu hlodavčímu živůtku je konec. Sníh bude beztak až do Prahy. Minulý týden jsem volal domů a máma mi oznámila, že doma sníh stále padá a padá. Prý třicet čísel sněhu by kolem domu být mohlo. Inu, co si budeme povídat, moc se mi tomu věřit nechtělo. O víkendu jsem si ověřil, že měla pravdu, v neděli v noci začalo chumelit a dalších deset čísel připadlo. Krásné. Zima jak má být.

V pátek jsem se zašel podívat na hodinu dějin, kam bych rád chodil, ale moc pravidelné to asi nebude. Raději budu už ve čtvrtek jezdit domů. A nebo taky ne, kdo ví. Rychlíkem se domů cestovalo těžko, nejdříve jsem měl kupé plné štěbetajících drben, které hned po jejich vystoupení vystřídala banda rozjívených učňů, kvůli kterým by si nejeden prohnal kulí hlavu při vědomí, že toto mládí bude jednou vydělávat na jeho důchod. Tragédie. Ještě ke všemu jsem s sebou měl jen knihu o retardovaném idiotovi považujícím se za superintelektuála a nemohl jej (literárně) vystát. Do toho mi kejhaly ty holky nebo se předháněli puberťáci v obscénnostech. V Tichu jsem vystoupil mentálně na sračky. Courák k ivonce měl jet až za dvacet minut, nezbylo mi než se posadit v čekárně a … čekat :) A tak proč bych si nedal kafe z automatu. Nebyl to tak šťastný nápad, ale to jsem ještě nevěděl.

Přišel jsem k automatu a začal jej zkoumat. Škvíra na mince, tlačítka vedle „nápojáku“. Pokyny. Vhodil jsem dvacku. Stiskl tlačítko vedle „Černá káva s cukrem a mlékem“. A nic. Ani zvučík. Na displeji svítila červená nula. Zmáčkl jsem nápoj znovu. Nic. Hledání tlačítka Storno nemělo úspěch, ale pak jsem jedno černé nepopsané tlačítko na černém automatu objevil. Stiskl jsem jej a dole vypadla pětikoruna. Wtf? Co moje dvacka? Stikl jsem jej znovu, vypadla pětikoruna a dvoukoruna. Cože? Stiskl jsem ho ještě jednou a vypadla dvacka. Pak už nic. Neměl jsem kafe, ale měl jsem 32 korun :) Inu, tak to zkusím znovu. Opět jsem vhodil dvacku. Ale na displeji zůstala nula. V tom bude zakopaný pes, řekl jsem si. Tak jsem si svoji minci opět vyžádal a ta vypadla i s dalšími dvěma pětikorunami. Měl jsem 42 korun a pořád neměl kafe. Ale nyní jsem už do té démonické mašiny mohl vhodit přesně 12 korun a taky jsem to udělal, displej ožil, kelímek někde dole zachrastil, voda začala vřít a moje budoucí káva tryskat všude kolem. Uskočil jsem metr zpátky a zíral na kelímek zkroucený pod jeho výdejníkem a horký nápoj tekoucí mimo něj. No to mě poser! Automat skončil, já vytáhl pomačkaný a prázdný kelímek, hodil jej do koše a rozčarovaně se vydal na cestu do čekárny. Ale pak jsem si řekl ne! Já to nevzdám! Já svoje kafe dostanu! Vecpal jsem mašině do chřtánu svoji původní dvacku, ta ji tentokrát přijala, vyskočil kelímek, já rychle zkontroloval jeho usazení a pak spokojeně koukal, jak se pomalu plní. Dostal jsem zpátky drobné a s pocitem těžce dobytého vítězství se vydal pryč.

Ještě bych tu měl knihu s humornou historkou o kebabu, ale ta už by vás asi totálně odrovnala.

Dojel jsem courákem za ivonkou, na vlastní kůži se seznámil se sněhovou kalamitou a ověšen cestovkou a noťasem doklouzal až k obchodu, který právě moje milá zamykala a odjeli jsme domů. Večer se na pívo nešlo, neboť šenkýřka nešenkovala, a tak jsme se opíjeli sami a koukali na Californication.

Sobotní události mi nějak unikají. Jo, ivonka jela lyžovat a já seděl u počítače a dodělával různé drobnosti, případně lelkoval, až přijela zpátky a jelo se k nám. Večerní procházka zasněženou vesnicí byla mučivá, protože jsme se celou dobu jen bavili o našich oblíbených jídlech a kdo to má hodinu snášet. Californication.

Neděle byla relaxační a odpočinková, já seděl u noťasu a sepisoval informace na web vesnice, zatímco ivonka relaxovala při psaní své BP na druhém počítači. Možná to takový relax nebyl :) Odpoledne jsme si šli zasáňkovat za dům pod les, což je taky jeden z nejprudších svahů v okolí, pokud lze za svah považovat padesát metrů dlouhý kopeček :) Nejdříve jsem jej sjel na nafukovacím kole, které se po svahu plazilo hlubokým sněhem a nechávalo za sebou stopu ne nepodobnou přímému tobogánu. Nic moc. Předal jsem kolo ivonce a sedl si na sáňky. A to byla chyba. Ze dvou důvodů: ivonka sjela kopec na onom kole přímo mnou vyjetým korytem, tudíž se během několika sekund přiblížila rychlosti zvuku a spodek plastového kola roztavení, nemluvě o monumentálním letu osirise na přírodní nerovnosti a drtivém dopadu do hlubokého sněhu, který zvedl do ovzduší více sněhu než šutr hloubící Mexický záliv a hubící dinousary zeminy. Já nahoře na kopečku zapomněl dýchat, srdce mi přestalo bít, spermie mi umíraly děsem po milionech, sáňkám se udělalo zle hrůzou … ale ivonka se vyhrabala ze sněhu, rukama nohama hýbala a i když ještě neviděla přes sníh nacpaný za brýle, vypadala zdravě a pouze v šoku :) Sedl jsem na saně první pomoci a vydal se za ní dolů, ale sněhu bylo na svahu tolik, že se v něm saně v půli utopily a zastavily, což byla ona druhá chba. To se mi tedy dlouho nestalo, pokud vůbec kdy. Kopec jsme si ještě párkrát sjeli, sáně moc nejely a s adrenalinem na zeleném kole se nemohly srovnávat. No, snad ten sníh dlouho vydrží :) Jeden nikdy neví, kdy se konečně začne chovat jako dospělý a saně vyhodí ;)

Na dnešní ráno jsem měl smluvenou schůzku se starostou ohledně obecního webu, což ovšem znamenalo, že jsem musel auto vysvobodit ze zajetí sněhu. Ani tím nebylo vyhráno, protože pak bylo nutné od domu vyjet a dostat se na silnici. Pokud možno bez řvoucího motoru a kol mydlících po ujetém sněhu. Podařilo se :) Se starostou jsem probral co bylo potřeba a po hodině jsem se vydal zpátky. Silnice o mnoho lepší nebyla a bylo jasné, že do city mě ivonka na vlak nehodí, protože zdolávat pětikilometrový kopec zasypaný sněhem by bylo asi nad její síly. No stejně bych řídil já, ale ona by se mnou odmítla jet, takže bych byl v patové situaci :) A tak jsme vyjeli rovinami na jih k nádraží v jejím městečku. Silnice byla prohrnutá, posypaná, žádné rally se nekonalo. Nakonec jsme půl cesty jely přímo za sypačem, takže maximální bezpečnost.

Týden přede mnou, v pátek ples u ivonky, v sobotu oslava narozenin jejího dědy (monstrakce), večer hned nato oslava osmnáctin mé sestřenice o 30 km jinde. Tam pojedeme až podle povětrnostních podmínek, protože silnice k nim vede přes nejvyšší kopec v širém okolí a je-li u nás třicet čísel sněhu, tak tam je pravá sibiř a silnice prokorojená skze metrové závěje. Tamní ježdění musí být prdel, ale už i já jsem trochu nejistý, protože zůstat tam viset na nějakém sněžném jazyku uprostřed vánice a sněhu a NOCI, tak končí veškerá sranda. Uvidíme.

Do Prahy ještě hodina a půl. Chtělo by to nějakou zábavu.

před osmi roky | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.