Víkend v Praze

Strávili jsme víkend v Praze. Sestra má volný byt (trajdá kdesi po Nepálu), potřebovala také zalít kytky, také jsme od ní někdy dříve dostali lístky do ZOO, a tak jsme vyrazili. Jaké to bude jsme netušili, tři hodiny jsme Báru nikdy v autě nedrželi, také bude muset spát v cestovní postýlce, s kočárkem jsme po Praze také nikdy necestovali … a i když hned po vyjetí na hodinku usnula, tak pak před námi pořád delší část cesty ještě zbývala. I proto jsem se snažil jet v rámci možností co nejrychleji, ale předjíždění bylo nějaké líné … až mi pak došlo, že máme auto kvůli těm dvěma dnům naložené až po střechu, a vezeme pěknou váhu. Odnosit to na byt bylo také výživné. Zabydleli jsme se, a vyrazili na Parukářku na večerní pívo a na tamní dětské hřiště. Musel jsem se ještě vrátit na byt, nešlo mi odemčít rozhrkané vstupní dveře do domu, a křup, a klíč se v zámku zlomil. Notypičo! Zůstal jsem stát před zamčeným domem a uvědomil si, že máme z ničeho nic fakt problém. Naštěstí o pár ulic vedle bydlí sestřina kamarádka Lucka s rezervními klíči (měla jí dojít zalít kytky, kdybychom si my výlet rozmysleli). Mám ale číslo jen na její druhou kamarádku Terku, volám tedy jí, mluvím s ní po letech, vysvětluji naši situaci a ona mi záhy číslo posílá. Volám Lucce, vysvětluji, že potřebujeme její klíče, a ona mi smutně odpovídá, že je ve vlaku, očividně na cestě z Prahy pryč … tak, to by bylo. Jedinou možností se stává to, že se dozvoníme na nějakého souseda, ten nás pustí do domu, a pokud možno nám půjčí svůj případný rezervní klíč od vstupních dveří, abychom tam mohli přes víkend fungovat. Pak volá (přes Viber) sestra z Nepálu, že má ještě jedny klíče na bytě, stačí tedy, když nás někdo nyní pustí do domu… tak namátkou na někoho zvoním, a jsem nakonec vpuštěn, a klíče v bytě nacházím. No to by bylo.

Jdeme na véču do italské restaurace v átriu hotelu Olše (Olšanka?), kde se to s Bárou nakonec zvrhne v to, že jeden z nás sedí opuštěný u stolu a druhý jí dělá garde v átriu, kde je kašna s vodou, květinky, dekorační oblázky … ta moc sedět nechce.

V sobotu jedeme do zoo. Původně jsem chtěl jet autem, abychom se nemuseli třikrát naloďovat s kočárkem do MHD, ale to bychom pak ze zoo museli jet zpátky na byt zaparkovat, a nikoli vyrazit někam dál do Prahy. Ale kdybych tušil, jak budou busy a metro nacvaklý, tak bych to asi zvolil. Cesta tedy výživná, protože ten den do zoo vyrazila celá Praha :-) A ty fronty u vstupného … jak se pak hodí, když máte dva lístky v ruce, díky ségra! ;) Jen jsme prošli turnikety a byly v areálu. Zoo. Zvířata, příroda, davy lidí. Bára z toho na větvi až tak moc nebyla. K obědu jsme si dali buřta a grilovaný hermelín, opět na přeskáčku, protože Bára začínala v kočárku zabírat a bylo třeba s ní pořád jezdit, pokud možno mimo hluk občerstvovacího plácku. Nakonec jsme se mým skvělým plánováním ocitli na stezce po úbočí jakéhosi kopce (s lanovkou), kde byl klid a krásný výhled na Prahu, takže tam si Bára chrupkala v kočárku a my zkoumali město pod sebou. Pak ještě spodní část, gorily atd, a vyrazili jsme pryč, na Letnou. Jenže bylo zřejmé, že město už konečně zasáhne slejvák, co se mu celou dobu vyhýbal, takže jsme do sebe hrkli nápoje zakoupené u Letenského zámečku, a spěchali dolů na šalinu, abychom popojeli zastávku na malostranské metro, kde bychom se mohli minimálně schovat ve vestibulu. Nás míjeli bezstarostné páry, zatímco my frčeli s kočárkem z kopce jak jen to šlo. Vystupovali jsme do prvních kapek, a ve vestibulu byli těsně před slejvákem. Tak tak. Nakonec jsme procházku po Malé Straně odpískali a metrem přejeli na Flóru, a obešli si obchody (Bára prospala už i cestu metrem). Především jsme ale mířili k Vodouchovi na křidýlka, ale tam měli i v pět beznadějně narváno. No totok? Bez křidýlek bude ivka výlet považovat za smutné fiasko. Ovšem Vodouch má filiálku ještě pod Vítkovem (U Slovanské lípy), tak jsme zamířili umytým Žižkovem tam. Tam bylo poloprázdno a celkem prostorno, aby Bára mohla běhat po place… což byla samozřejmě její jediná zábava, kdepak sedět v židličce. K ní se přidala ještě nová kamarádka Máša od jiného sotlu, takže tam najednou řádili dvě malé holčičky a já jako neustálý dozor za Bárou… udělali jsme z toho číšníkům pěknou školku. Pak si Bára na chvíli sedla, abychom se najedlo, nahrnul jsem to do sebe jak to šlo a pak ji zase musel vzít a asistovat jí, aby si ivonka mohla své vysněné jídlo užít :-) Večer jsme zakončili na Parukářce opět na (mokrém) dětském hřišti, kde prakticky nikdo nebyl. Blížil se ale další déšť, který bychom snadno přečkali v tamním altánku … kdyby ovšem Bára neřičela, že si chce jít hrabat lopatkou v kamínkách. Na déšť. V altánku byl ještě jeden kočárek s možná usínajícím miminkem, tak mi nakonec nezbylo než vzít deštník a držet ho nad Bárou, zatímco se ona spokojeně rejpala v kamínkách … a mně pršelo na záda :-) 

V neděli jsme se prošli po Vítkově, což nám s Bářiným tempem zabralo celé dopoledne. Peklo sluníčko, koukali jsme na Karlín, a plánovali si oběd v blízké pizzerii a pak rovnou cestu domů. Jenže při návratu začala Bára zabírat, a tak jsme se rozhodli, že lepší bude, když usne na cestu, než abychom se v klidu naobědvali, zatímco bude ona spát … a tam jsme skočili do auta a vyrazili, ale madam neusnula a dobře půl hodiny se vztekala a řičela. Pak teprve usnula, ale zase spala dobře hoďku a čtvrt … zatímco já šilhal hlady na silnici před námi. A pak jsme byli doma … obhlídnout škody na pozemku po deštích, zkontrolovat jej, zhodnotit výšku trávníku, všechno vynosit z auta, vybalit, … a přepnout se z toho bezstarostného pražského režimu do normálního života, zatímco nad kopci se kupila temná mračna na další déšť.

před sedmi měsíci | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.