Přeskočit na obsah Přeskočit na navigaci

Junova reality-show

Žili jsme a museli jsme přemýšlet, jak budeme žít.

Víkendová dřina

Rychle si ukradnu pár minut z pracovního rána … na pozadí se mi nahrávají velké soubory na net, tak se nebudu cítit moc provinile. 

Víkend byl pracovní. V sobotu jsme měli jít do lesa (letos bych šel poprvé), jenže předpověd počasí se splnila do puntíku – pršelo. V pátek večer jsme jeli „na chvilku“ do hospody domlouvat založení jakéhosi spolku, který by zastřešoval kulturní (…) činnost holčičí party, a když je to „na chvilku“, tak bych mohl řídit, pivo mi tam stejně nechutná (starobrno). Slova ivonky, sliby chyby. Původně jsem chtěl zůstat doma, že budu raději hlídat Báru. No, holky si vyžahly každá svou lahvinku, a po třech hodinách jsme jeli domů. Šel jsem naštvaně spát, s čistou hlavou, a v šest mě budík vzbudil jako rybičku. Nasnídal jsem se u PC, a zkoumal, jak venku prší, a ještě pršet bude … práce v lese se tedy odvolala. Ale co s načatou sobotou? Kolem domu mám pod stromy ořezané větve, vše chci konečně uklidit … ale prší. A tak jsem vyrazil do dílny, a za šumění deště se rozhodl udělat pořádek na půdičce, jmenovitě v holubníku. Možná jsem to před rokem psal, ale o něm jsme při koupi domu vůbec nevěděli. Na půdě dílny bylo x let staré seno, a když jsem to tam vylezl zkoumat, tak mi vůbec nepřišlo divné, že je půda menší než půdorys dílny … ani mi nepřišlo divné, že jeden štít je z cihel, a druhý z dřevěných desek 🙂 A pár dřevěných desek se ještě tvářilo jako stlučené dveře. Regulérně jsem si myslel, že je otevřu a budu se dívat ven na pozemek (přitom na štítu samozřejmě žádné dveře nejsou), a místo toho se dívám do místnůstky … plné jakýchsi kukaní, bidýlek, harampádí, s otevřeným vikýřem … a to vše pokryté vrstvou vysušených holubích hoven. Bluééé. Zase jsem dveře zavřel, a dělal, že žádný holubník neexistuje. Staré seno jsme nakonec zlikvidovali, půdu jsem uklidil a začal využívat, ale uklízení holubníku nebylo na pořadu dne. Až dokud celý den nepršelo …

A tak jsem se na to pěkně v respirátoru vrhnul, špachtlí oškraboval trus, vynášel špinavé kukaně stlučené z dřevotřísky (ty vole, jak tohle budu likvidovat???), pak jsem si donesl „mazlíka“ (průmyslový vysavač, nejlepší kauf posledních let), a vše povysával. Tím se odhalily ještě neoškrábané zbytky trusu, takže jsem to dofinalizoval, znovu vysál, a byl jsem celkem spokojen. Po asi čtyřech hodinách práce. Teď už jen zlikvidovat vikýř, kterým dovnitř mírně zatéká, a vrátit na jeho místo tašky. A nějak se zbavit „holubího nábytku“. Kdypak tady bude svoz velkoobjemového odpadu …

V neděli se mi podařilo vstát až v sedm, ale venku bylo hezky, akorát „na práci“, takže po osmé jsem vlítl do holínek a pustil se do práce. S tátou jsme v pátek pilou mírně ořízli šeřík, aby nelezl k sousedovi, já ještě pilkou uřízl dva slabší kmínky, polínka odvozil na hromadu, větve odtahal na jinou k budoucímu pálení, pak odtahat větve z pokácené staré (a dle ivonky hnusné) túje zpod meze u silnice, ztama ještě nějak vysoukat asi metr a půl dlouhý špalek kmene jakési jiné tůje či čeho, ze které původně vyrůstal i regulérní smrček. Docela dřina, pro jednoho člověka. Pak ztama v plastové krabici vynosit několik koleček starého jehličí a jiného bordelu. Pak konečně uklidit i všechny větve pod jabloněmi. Ve výsledku to nevypadá tak zle, ale 4 hodiny jsem se nezastavil, a ke konci už měl rozhodně zařazený nižší kvalt, a bylo mi z vyčerpání a hladu až špatně. Naobědval jsem se, ale moc se to nezlepšilo. Ivonka chtěla ale vytáhnout paty z domu, někam na výlet, do cukrárny … no nakonec začalo pršet, a tak se jelo na rodinný výlet do Ikey. Dopoledne jsem vynášel bordel zpod meze v plastové krabici, ve které jinak nosím dřevo ze sklepa, a nalomil jí úchyt, takže možnost koupit si hned novou přišla vhod. Ale byl jsem KO, takže jedině že si to ivka sama odřídí … a to ještě volala švagrová, jestli se u nich pak nestavíme, abych pomohl přestěhovat pračku 😀 Ikeu jsem přežil, krabici si koupil, a až u bezobslužné pokladny jsme zjistili, že je to set společně s deklem, bez kterého je neprodejná (a který je mi k ničemu, takže jsme jej nevzali). Fuuuu … jediná věc, kterou jsem potřeboval, zbylé ivčiny volovinky by mě nepálily. A tak jsem se v té své mizérii ještě poklusem vracel do patřičného oddělení pro dekl, a zase zpět k pokladnám, tam se u displeje odbavil šmahem, ze kterého by nejednomu nedigitálnímu důchodci zvlhly dlaně nervozitou … domů jsem se nechal odvézt, pračku jsme přestěhovali, ale ani pivo jsem nedopil, cítil jsem se jako v horečce, dobře mi nebylo.

Doma jsem se chtěl jen odložit na gauč, ale bylo potřeba zatopit, tohle, tamto … až jsem se konečně zastavil a lehl si. Což bylo jen chvíli předtím, než naznala ivka, že jí je nějak špatně, a odešla blejt. A tak se vyjasnilo, že jsem se dopoledne nestrhal prací, ale že máme oba střevní chřipku 🙂 Akorát já to snáším vždy lépe než ivka. V té své mizérii jsem nakonec já byl z nás dvou ten schopnější, takže jsem se se zatnutými zuby musel starat o Báru, aby pokud možno nehysterčila pokaždé, když máma zapluje do koupelny a ona ji ztratí z očí. Pak jsem ji vykoupal, nachystal na večerní rej, nachystal papů … ivka už se začala pomalu sbírat, já byl vyřízený a donesl si dětský teploměr, ať mě konečně změří, že se už x hodin cítím jako v horečce. A just jo, byla tam! Zalezl jsem pod deku, třásl se zimou a odpadl. Bára šla spát, a my se doploužili do postele také… moje noc byla doslova horečnatá, dopoledne také za moc nestálo, k snídani piškoty, k obědu krajíc chleba. Ale pak už to bylo ok.

Tak hurá do práce … 

| Ze života | 0 komentářů

Komentáře (0)

Zatím žádný komentář.

Připojte váš komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Pole označená hvězdičkou (*) jsou povinná.