Výlet do Adršpašských skal

Před rokem, když jsem s klukama zvlčel na našem slavném čundru, si ivonka jako „bolestné“ výlet do Českého ráje. A protože se jí (nám) tam opravdu líbilo, bylo jasné, že letos v září opět někam pojedeme. Sice jsem na čundru s klukama opět řádil jak černá ruka, ovšem to na ivončiny plány nemělo vliv – výlet už byl naplánovaný, záloha zaplacená,… :)

Byla to paráda. Tři noci v obci Dolní Adršpach, bydlení v nádherném / novém / skvěle vybaveném ubytování v soukromí u Kozárů v obci Adršpach (proč nepřijít se svou troškou SEO do mlýna ;) ). Vyráželi jsme v úterý v prvním týdnu září. A zatímco všude ve městech pobíhala děcka vracející se z prvního dne školy, já hnal naši felcku vstříc severu. Ale opatrně! Riskantní předjíždění jsem si užil hned ráno cestou pro ivonku, takže jsem byl na dalších pár set kilometrů vyléčený. Bylo jasno, modro, kolem neznámá krajina. Výborný oběd. Další dny se mělo počasí kazit, což na courání mezi skalami nevadí, ale ivonka chtěla mermomocí na Sněžku (i přes cenu lanovky 330 Kč !!!) a co bychom tam v mracích dělali. Operativně se tedy rozhodlo jet přímo do Pece pod Sněžkou a do apartmánu dorazit až k večeru. Tož jsem prozkoumal všechny trutnovské kruháče a nabral směr Krkonoše. V Peci jsme vyřídili obsluhu parkoviště, protože idiotsky umístěného tlačítka „stiskněte a vyjede vám parkovací lístek, který zaplatíte při výjezdu“ jsem si fakt nevšiml, kluk v kukani nám otevřel závoru manuálně, ale při snaze dostat pro nás z mašiny lístek se mu to komplet zasukovalo :) Asi nějakej ten buffer-overflow :-D

Lanovka na Sněžku byl zážitek, pro ivonku nesnášející cokoli houpacího tuplem. Kvíkala při každém zadrncání při průjezdu kolem stožárů apod. Výjezd na Růžovou horu, to je skoro do střechy, takže jsem i já zíral jak puk. No ještě aby to byla nuda, za ty prachy… a už jsme byli na vršku a kochali se výhledem, absolutně bezmračným nebem a ohromujícím pohledem do polských rovin. Do Čech bylo vidět mizerně (kopce, opar), ale polská rovina hluboko u úpatí Sněžky byla fascinující. Párkrát jsme překročili hranici, dali si mezinárodní pusu, vyfotili se a po půl hodině vyrazili na cestu zpátky.

Cesta do obce Adršpach utekla, taky už padal večer a nebylo proč otálet. Ale v těch serpentinách, co tam na trase od Trutnova byly, tam jsem si tedy přibrzdil. Respektive, dal tam dvojku a kroutil volantem jak o život. Tenhle zážitek ivonku taky nepotěšil, neboť té k nevolnosti stačí pozorovat kolotoč v televizi a já s ní nyní točil jak na autodromu. No potkat se tam s áviou, možná bychom si potykali :) Ubytování jsme našli hned, sehnali pána domu, ten nám ukázal naše podkroví a pak už stačilo jen dořešit finanční záležitosti a mohli jsme vyložit bagáž z unaveného autí. Přes dvě stě kilometrů šlapání na plyn. Ještě ten večer jsme se šli projít přes louky k okraji Adršpašských skal, ke kterým jsme to měli fakt co by šutrem… mohlo být před sedmou, padalo šero a chlad, ale i tak jsme z luk přešli do lesa a po značené trase došli pár set metrů k „vchodu“ do skal. To jsme již ale pomalu bloudili tmou :) Můj orientační smysl nezklamal, žízeň taktéž ne, takže jsme za chvíli seděli ve Skalním mlýně (?) a popíjeli dvanáctku géčko, která opravdu zachutnala. Domů jsme to měli kousek, ivonka uvařila večeři, já otevřel lahev vína, naladil tamní nestabilní wifi a veget mohl začít :)

Druhého rána nás probudil déšť bubnující do střechy. No super, za půl hodiny chceme vstávat, za hodinu vyrážet do skal… a ono chčije. Přestalo brzy, ale vlhko bylo. A tak jsme opatrně našlapovali a po louce se blížili ke skalám na značený okruh. A už jsme tam byli… na mokrém písku, uprostřed mohutných skalních obrů, v uzounkých soutěskách, nad zurčícím potůčkem (Toma Natura :) ) … všude vlhko, sychravo, chladno, prostě do skal úžasné počasí. A v mokrém písku jen pár stop, žádné davy turistů jako v sezóně (prý už je to naprosto neúnosné). Prošli jsme skalní město, až jsme se vrátili zpět ke vchodu do skal, kde je zatopená pískovna. Tak jsme si obešli i tu a během toho už vysvitlo i slunce. Najedli jsme se ve Skalním mlýně a vymysleli výlet na jižní okraj skal na nejvyšší vyhlídku – Čápa. Cesta tam byla do pěkného kopce a nahoře bylo celkem prd. Na koukání do dálek počasí fakt nebylo, i když už bylo hezky a já chodil jen v šortkách. Takže co dál? No přece… zřícenina kostela! Kousek od Adršpachu je uprostřed lesíka zřícenina kostela. Našel jsem ji náhodou při plánování našich cílů a hned mi bylo jasné, že se tam podívám, i kdybych měl jít sám. Prostě… zřícenina kostela! Dojeli jsme zpátky do Adršpachu, nabrali sílu (po jedné plzni v hospodě hned přes silnici) a vyšli ke Křížovému vrchu a kolem něj na sever. Hledání cesty podle pofidérní mapy mi moc nevyšlo, takže jsme se prodírali lesem kousek od polňačky, pak přelézali ohradníky na dobytek a šplhali do brutálního kopce, až se mezi stromy opravdu objevilo staré zdivo obvodových zdí kostela. Regulérní zřícenina! Fascinující! Procházel jsem ji a fotil z každého směru, zapadající slunce dodávalo atmosféru a vzrostlé listnáče prorůstaly okny a skrze neexistující střechu do nebe. Nic takového jsem nikdy neviděl. Ovšem, poházená pyrotechnika naznačovala, že tam nějací rádoby-satanisti (nebo jiní vypatlanci) pořádají noční kejkle, kuchají kuřata a žerou jejich teplé vnitřnosti, nebo co to ti EMOuši vůbec dělají. Vydali jsme se zpět, dne ubývalo a cesta do vesnice taky nebyla na pět minut.

Jenže vedla kolem Křížového vrchu… ten je sice vysoký jak tři prdele a my už toho měli fakt nachozíno, ale ivonka ještě nějaké zbytky sil našla a na vršek ke kříži jsme se vydrápali. Ten výhled za to stál. Vysoko nad lesy, s výhledem na Adršpach a Zdoňov, na polské kopečky, na vzdálenou Sněžku. Dlouhou jsme tam na opuštěném vrcholku skály posedávali u starého kříže. Ale i pitomé slezení dolů bylo namáhavé jak sviňa. Doposud strhaná ivonka byla ovšem už tak unavená, že byla až veselá a v rauši. To jsem glosoval tím, že jejímu mozku „tam všechny kontrolky svítí červeně, tak do tebe rve endorfin, aby tě vůbec dostal domů“. Došli jsme pod kopec, na louce obsadili balíky slámy a dál pozorovali západ slunce (a plašili srnky). Odtamaď to bylo na dvanáctu gamrbinus co by prázdným krýglem dohodil, takže jsme se osvěžili a za stmívání došli domů. Předtím jsme se ovšem ještě podívali k opuštěné pískovně a já tam odvážně zul boty a brouzdal jsem se v mělké vodě – respektive stál na skalní plošině, která byla deset čísel pod vodou a pak se strmě lomila do mnohametrové hloubky. A pak osušit ťapky a hurá domů. To byl tedy den jak víno (to jsme si samozřejmě také otevřeli). Skály, vyhlídka, zřícenina kostela a Křížový vrch, mezi tím pěkných pár kiláků pěší chůze a pár set schodů.

Dalšího rána bylo zase hnusně :) To ovšem odpovídalo předpovědi. Už v devět jsme frčeli do Teplice nad Metují, abychom vlezli do Teplických skal – vypadalo to, že v poledne bude pršet, tak abychom to stihli projít. První zajímavější věcí na trase Teplickými skalami je zřícenina hradu Střmen. To je, dámy a pánové, tři sta schodů až do nebe na vysokou skálu. Po nějakém hradu není ani památka, ale vylezete na takové epesní orlí hnízdo a kolem je jen vysoko a vítr. Mně se to líbilo, ivonka by si to odpustila, protože se tímhle výstupem dost vyřídila a chvíli ji pěkně bolelo koleno. Pomalu jsme tedy vešli do skal, které do té doby moc zajímavě nevypadaly, až jsme opět byli v soutěskách, na náměstíčkách mezi skalami… potkal nás nějaký postarší zaměstnanec a hned čekoval vstupenky, jinak jsme za celou dobu potkali asi tak 20 lidí. Parádní soukromí. Přišlo mi, že tam bylo více zajímavých skal a míst než v Adršpašských skalách. A když jsme pak vešli do „Sibiře“, to jsem si úplně liboval. Chladné úzké chodby, tekoucí potok, všude jen vlhko, kapradí, mech a a zima, pára od pusy a zima. Fascinující. Sníh tam prý bývá až do konce léta. Došli jsme zpátky k autu, ale kvůli obědu jsme nakonec museli až do Hotelu na Mýtě pod Policí nad Metují (a to jsme se tam museli zeptat v infocentru). Ale jídlo výborné!

A kam dál? Během poobědové siesty jsem prozkoumal mapu a našel rozhlednu Žaltman v Jestřebích horách. Inu proč ne, cestou k ní pojedeme kolem předválečného bunkru. V životě jsem asi u žádného nebyl, tak se tam zastavíme. Bunkr „Pláň“ byl mimo silnici, cesta značená jen jeho „restaurátory“… s ivonkou jsme se málem dohádali, protože „navigovala“ a nebyla schopná se srovnat s tím, že „jdeme po žluté“ k bunkru a na mapě přitom žádná žlutá trasa není! Já viděl hned, že žluté značky kolem cesty nejsou ty tradiční turistické, a také jsem měl strategickou výhodu, neboť ona neznala označení „Pěchotní srub“ a ani ji nenapadlo, že by mohlo jít o ten zpropadený bunkr … tož jí nepřehlédnutelná směrová šipka s tímto nápisem moc nepomohla. No sranda, ženský a vojna. Bunkr jsme našli, zvenčí prozkoumali a jeli dál na rozhlednu. Cesta pod vrchol kopce vedla, ale … zákaz vjezdu. Fuck. Našel jsem jinou, horší, která by nás přiblížila v rozhledně. A taky zákaz vjezdu. No kurva! Měli jsme v nohách Teplické skály a dalších deset kiláků jsme tam kvůli pitomé rozhledně sypat nechtěli. Odstavili jsme auto u jakéhosi průmyslového areálu a stejně kousek po červené vyrazili, protože tam někde měl být další bunkr. Když už tam jsme, tak se kousek projdeme (kvůli té rozhledně už jsme nějakých 20 kiláků najeli). Nakonec to nebyl jeden velký bunkr, ale spousta malých řopíků, vzor 37 (pro sedm vojáků). Obešli jsme jich asi pět a vrátili se k autu. Tehdy jsme zjistili, že ten průmyslový areál obehnaný ostnatým drátem je regulérní věznice plná nadržených vězňů, na mapě označená jako „prům.“ … pánové, kdo z vás to má, vycházkovat si kolem věznice? :)

Vraceli jsme se domů kolem Jestřebích hor, ale… kde je ta rozhledna? Nikde nad les nevystupovala. Obě příjezdové cesty k ní se zákazem vjezdu. Existuje vůbec? Hledali jsme ji co to šlo, až jsme i na protějším kopci zastavili a já zkoumal obzor dalekohledem, ale houby. Prostě vidět nebyla. To už krápalo a zvedal se vítr, a jen jsem naskočil zpátky do auta, spustil se slejvák, jaký jsem asi za volantem nezažil (ta sněhová vichřice na Lofotách je něco jiného). Domů jsme ale dorazili v pořádku i přes ty ďábelské serpentiny jako první den a jen co déšť opadl, zašli jsme si do hospůdky přes silnici na jednoho Krakonoše. Seděli jsme na zahrádce a poslouchali živou muziku z výčepu, pozorovali koťata lezoucí po střeše, bavili se o blbostech…

Večeře a kriminálka Las Vegas… pohodička.

Pátek už byl jen návratem domů. Sbalili jsme celý pokoj, v deset naložili auto a vyrazili na jihovýchod. Cestou jsme nakoupili Krakonoše pro tatínky, Holbu pro kámoše (inside joke), bloudili po Rychnově nad Kněžnou, dokud se nám napotřetí nepodařilo odbočit k Tescu, opět výtečně obědvali v chatě Habřinka někde v Českých Libchavách, a pak už těšení se na úžasnou silnici od Litomyšle na Poličku, kde se tomu dalo sypat jak sviňa. A pak už jsme byli doma, byl pátek odpoledne, výlet skončil.

Uff … jsi spokojenej, Hágen? Teď kvůli tobě půjdu spát ve tři :)

před osmi roky | Cesty Ze života | 2 komentáře

Komentáře

1 | -hgn- | před osmi roky

trutnovský kruháky, jó, jó .. klasika :-)

výborně napsaný, chlape. v adršpachu už jsem nejmíň 5 roků nebyl, a když jsem to dočet, hned bych se tam v tvých stopách vydal zase. jen to „prům“ bych neriskoval ;-)

reagovat

2 | Hans | před osmi roky

Na takové to cestování je nejlepší kolo. Autem to je sakra nudný a snobácký. A pěšky je to hrozně pomalý. Na kole toho stihneš hodně a po cestě narazíš i na vyhlídky neplánované, hezké cesty… A taky vystoupat pořádný kopec pěkně zapocen a na kopci si dát točenou kofolu, to prostě nezažiješ jinak než na kole :-P

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.