Výlet do Kutné Hory

Do Kutné Hory jsme tedy dorazili jak na koni a první zastávka byla v kostnici. Byl jsem tak již kdysi, ale pamatoval jsem si houby. A tak jsme koukali na kosti, naslouchali ruským turistům a ivonka nám všechny kosti pojmenovávala. Líbilo se mi tam, ne kvůli prostředí (tedy ostatkům 40 000 obětí moru či čeho), ale kvůli prostředí.

Menší procházka k chrámu Nanebevzetí p. Marie a pak cesta přes město k chrámu Sv. Barbory. Ten jsme si důkladně prošli a já všem zájemcům jsem četl informace z přiložené průvodcovské A4 – tedy pouze sobě. Cesta po kutnohorském karlově mostě k Vlašskému dvoru. Restauraci U Varhanáře, kterou jsme si vyhlídli na netu jako místo oběda jsme našli hned, ale nejdříve že si projdeme město. A tak tedy ten Vlašský dvůr, náměstí, morový sloup, jakási podivná kašna… už dávno mělo pršet, ale bylo krásně a až nepříjemně teplo.

Obloukem jsme se vrátili k varhanáři, usadili se na terasu s vyhlídkou, objednali si pití a jídelní lístek jsou prý ty dva omšelé listy s vyfocenými (a předraženými) pokrmy na stole. No tak to mi ho teda vyndej. Pro srovnání jídelní lístek on-line. Takže jsme si vypili ony nápoje a vydali se dál do města. Jenže všechny zahrádky obsazené, až jsme jednu s volným stolek také našli. Posadíme se, dojde číšník a doprostřed stolu položí A4 s asi šesti jídly a odfrčí pryč. No tak to mi ho teda vyndej znovu. Ale jídelní lístky jsme viděli, zeptali se na ně, dostali je, vybrali si jídlo dle chuti – já staročeské kuřecí medailonky s horou cibule, česneku a kari a opékanými bramborami, mňam. Ještě nás číšnice varovala, že to bude tak 20–25 minut trvat. K smíchu, nic na co bychom nebyli zvyklí 

A to jídlo, no to byla lahoda… aby ne, s takovým hladem, co nás po té Kutné Hoře poslední hodinku honil Ale nebe se zatahovalo, i na ramínko mi káplo, a při zvedání se od stolu hrozivě zahřmělo. Inu, hlad jsme zahnali a předpověď počasí vystřídala jeho místo. Úprk s plnými pupky k autu a skrz KH na hlavní tah a vzhůru na zámek Žleby. Ten je totiž prý krásný, v údolí a je u něj obora se zvířaty. Je krásný, na kopci a obora byla důkladně schovaná Ale nějaké to ptactvo a lesní zvěř jsme si prohlédli, divočáci vyspávali Slavnosti sněženek z předchozího dne, bílí jeleni utíkali před deštěm a já škytal jak za vlast. Celou dobu. Celou cestu autem.

To jsme frčeli zpátky a před Golčovým Jeníkovem (?) nás zastihl takový liják, až to stěrače nedávaly a já měl docela problém v té rychlosti vůbec vidět na silnici, o nějakých pruzích ani nemluvě. Jedno blbé odbočení, ale bez bloudění, vyfrézovaný asfalt kolem Vilémova, různé kolony, sváteční řidiči, šedesátkou po rovných úsecích, sto dvacítkou po jiných úsecích,… a pak pár kilometrů v koloně, kde jsem si i na jedničku popojížděl a vytáčel mě pošuk za mnou, co mi olizoval zadní nárazník a neustále vyjížděl na před. Asi čekal, že těch dvě stě metrů aut bez mezery někde předjede. Na těch našich serpentinách. Jojo, Vysočina…

Byl to fajn výlet Lepší než sedět u komplu.