Výlet ke starému pískovému lomu

Mě, vojtu a peťáka (občas beztak použiju přezdívku dj) hodil táta na půl sedmou na vlak do city. Jízdenky do Valů u Přelouče nás vyšly každého na krásných 106 Kč (letní sleva pro věk<26) a už jsme se courákem (velmi pomalu) blížili k cíli. V bigcity přesednutí na rychlík, vlastní kupéčko, ťuknutí plechovými Gambrinusy a pak až do Kolína mastění pokeru o sirky. Karty jsem musel na nádru za kilo koupit.

V Kolíně jsme se trochu prošli depresivními čtvrtěmi kolem mnohem depresivnějšího nádraží s lehounkým poprcháním. To nepotěší. CityElefant ve směru na Pardubice přijel s lehkým zpožděním, ale za nějakých 20 30 minut jsme vystupovali v liduprázdných Valech. A vydali se s krosnami a stanem přes Labe do asi tak kilometr vzdálených Mělic a hlavně k tamnímu zatopenému pískovému dolu, kterému říkáme Písňáky. Do civilizovaného kempu (jsou tam i jiné… ehm … „kempy“) jsme došli někdy kolem dvanácté tuším, tak tak našli místo pro náš stan a za lehkého poprchání jej postavili. Před smrtí hladem nás zachránil autobus předělaný na rychlé občerstvení, kde nám kyselá bába (založeno na více pozorováních) udělala langoše. Takových bufetů bylo kolem vody hafo a nic jiného neměly. Langoše, klobásy, smažáky, hranolky, párky v rohlíku, vše v tomto duchu… nečekalo nás nic než na tom tři dny přežít :)

Během „oběda“ se už počasí umoudřilo a než jsme došli z kempu na vojtou vychvalovanou pláž na opačné straně vody (cca 20 minut chůze), bylo už fajnové teplo a pláž prázdná. Mimojiné jsme si taky po obědě na vytrávení prošli Mělice. Na písečné břehy nejsem od moře zvyklý, ale není to marné. A ten skokánek u břehu, asi 1.5 metru nad vodou… ten byl :) Skákali jsme z něj všelijaké vylomeniny (nic proti výkonům místních) a pak každý den hekali, kde jsme si co obrazili a oplacatili… i kůže na hlavě (=vlasy) mě bolí, jak jsem z těch dvou tří metrů výšky dopadal do vody. A ty bomby… rozběh po břehu, dva tři kroky na skokánku a odraz co nejdál … a letím … a letím … a začínám klesat … voda se přibližuje … stále letím … a deep impact. Druhý den jsem již bomby neskákal, protože jak se všechno rozleželo, tak jsem si nemohl ani sednout. Jako kdyby mě někdo zmlátil bejzbolkou.

Uprostřed vody (nakonec, tady je mapa – na poloostrově jsme bydleli, na protějším břehu u Campingu U třpytky zase blbi. I ten skokánek je tam vidět) … uprostřed vody je pás ostrůvků. Doplavat k nim byla celkem fuška, ale zase fajn zážitek. Dalo se tam jen tak válet na mělčině, nebo skákat ze stromů do vody … ha, 160 metrů vzdálenosti. Přesně jsem to trefil. Vojtových 600 metrů bylo hodně ustřelených :) Hned u pláže byl bufet, točili Gravitaci a dělali dobré párky v rohlíku, ideální svačina.

Do kempu jsme se vrátili před sedmou, teplá voda ještě netekla (až od sedmi) a důkladnější sprcha (třeba s namydlením) v té ledárně nepřipadala v úvahu. Druhý den už teplá tekla a já se stejně sprchoval studenou (nezaměňovat s ledová). Zašli jsme si do jiného bufetu na čtvrt kilovou klobásu, ale to byla prostě obyč klobása ohřátá v mikrovlnce (sic!), takže se člověk sice najedl, ale žádný zážitek to nebyl. Sezení na břehu nad vodou, postupné stmívání … bylo mi smutno a narovinu jsem si říkal, proč tam proboha jsme na tři dny. Byl bych druhý den klidně jel zase domů.

Do půlnoci nám v (díky bohu vzdálenější části) kempu vyhrávalo místní hudebně-teroristické duo a vyřvávali opilí/zhulení/debilní teenageři s plochými kšilty. Když přestala muzika, pustili si svoje šlágry až někdy do dvou, ale to už jsem já dávno spal. Ve stanu ve spacáku poprvé po asi desíti letech … byl to dlouhý den.

Den druhý začal zvesela. Jednak jsem vstal v rozumných za deset osm (po 15 jiných probuzeních během noci), druhak bylo krásně a teplo a už už jsme šli ke kempovému bufetu pro ranní kávu, ke které jsem si chtěl sníst jednu ušetřenou duetku z předchozího dne (takový malý štrůdl). V cukřence u okýnka už nebyl skoro cukr, nasypal jsem si tedy jen pár krystalků, aby na vojtu a dje taky zbylo, protože jsem nevěřil, že obsluha nějaký cukr mezitím najde, a šel jsem si sednout k pěkně vyhlížejícím masivním stolům nad vodou. Krásné ráno. Míchal jsem si kávu, usrkával a zjišťoval, že těch pár krystalků cukru tam fakt znát není, poslouchal divné dunivé rány ze vzdáleného severovýchodu a čekal na ty dva. Ti přišli se svou kávou záhy a vedla se řeč o nepodstatnostech, až vojta usrkl té své, zašklebil se a naznal, že ta baba sice cukřenku doplnila, ale cukrem rozhodně ně. Osolené kafe je sviňa :) Takže další čekání, než ji reklamují… ale byla sranda :) Pak jsme vyrazili do Mělic (obchod otevřený od osmi do desíti?), já si koupil jakýsi zabalený croissant na další snídani a cesta k vodě.

Byl hic. Slunce peklo. Spousta lidí. Ale zpočátku jsme tam byli jen my a tři holky. U vody jsem si postavil hrad a celý den pozoroval, jak pomalu mizí, blbli jsme na skokánku, dvakrát jsme za ten den plavali k ostrovu a zpátky, postupně zašli asi na čtyři piva, házeli si míčkem, hráli poker se sirkama… ten skokánek taky nebyl nic moc, lezly z něj hřebíky, některá prkna zlomená/chybějící a to poslední odrazové uvolněné úplně, sedící jen svou vahou a po kousíčkách se posunující, dokud jej vždy někdo neusadil do správné polohy. Čekalo na mě, mrcha… rozmýšlení – vajo? ok. Rozběh po písku, na skokánek, vyhlídat si odraz na posledním prkně, vychází, fajn, odraz… KŘŘUUUPPP a už jen nekontrolovaný pád do vody. Pocit, jako by mi celý skokánek uhnul pod nohama, pod vodou jsem nabyl přesvědčení, že jsem ho musel skácet, vynořil jsem se a on tam stál, a někdo někomu jinému podával z vody to poslední prkno (fakt není ani zlomený? no teda) a usazoval jej na jeho místo. Ještě že jsem to nezboural.

Večer k sedmé návrat do kempu – na teplou vodu; a stejně studená osvěžující sprcha. Smažení pokru až do devíti a pak k autobusu na langoše, jenže už nesmažili, tak jen dva párky v rohlíku. Ach jo. Před stanem jsme pak už moc neblbli, přece jen jsme se vrátili kolem půl jedenácté… ale usnout moc nešlo. Puberťáci s plochými kšilty, vztahová krize mladé dvojice z vedlejšího stanu, bolavé tělo při každém pootočení, horko,… těžko se usínalo, těžko.

A ráno pohled škvírkou ze stanu, jak vypadá nebe. Kdyby bylo hnusně, odjížděli bychom v deset, kdyby hezky, tak až v poledne. Bylo hezky a slabých 7:30. Bufet (kafe) tak brzy ještě neotevíral, obešli jsme si tedy poloostrov a pak už posnídali a rozhodli se jít na jednu blízkou pláž, kde byl také skokánek, kolem kterého jsme pořád jen chodili (k autobusu). A dojdeme tam a skokánek napůl rozbořený… taková škoda. Písek tam byl ještě jemnější než jinde, schválně jsem se v něm mokrý vyválel, ale o to hůř jej pak smýval – ani skok ze skokánku nepomohl, a to to ještě mělo blíž než k rozběhu tak k chůzi po laně :) Na desátou ke stanu, sbalení krosen, sbalení stanu a odchod na vlak. Kolem autobusu… a tak ačkoli jsem už neměl v úmyslu vůbec pít, jinak než posledním Géčkem to nešlo. Takový hic už byl, a ta štreka před námi (1.5km? :) )… přešli jsme Labe mezi Mělicemi a Valy a protože na vlak bylo ještě brzy, zašli jsme si do sámošky a koupili si ruskou zmrzlinu. Pivo v plechu neměli a tahat se s lahváči se nám nechtělo. Vlak měl ale 10 minut zpoždění, což naši třináctiminutovou pauzu v Kolíně (=nákup novin, piva a baget) docela skrouhlo. S chmurnými vyhlídkami ohledně jídla jsme seděli na rozpáleném nástupišti (takové to betonové nekryté) a nechali kolem sebe svištět houkající rychlíky a jedno pendolino. Pak přijel náš městský slon, my si u průvodčího koupili jízdenku (buď hodně velký svéráz, nebo namol) a jeli na Kolín. Přestup byl rychlý, žádné noviny, žádné jídlo, v rychlíku v otevřené části, takže bez soukromí a pospávání, čtení trnek-brnek, co jsem si dříve koupil… a bigcity a čas na caourák, takže v jakési jídelně koupě baget vzhledem na hony vzdálených těm tradičním z hlaváku (datum balení? datum spotřeby? prosím vás…), ale hlad byl větší než pud sebezáchovy. A pak už jen courání do city, čtení novin a umírání horkem. Ve čtyři jsem byl doma.

Pel mel

Když na tenhle výlet přišla řeč, vojta si vzpomněl, že když tu byl kdysi dříve, tak pil pivo Holba. V našich krajích neznámé až na jeden bilboard u Brna s nápisem „Holba – Pivo z hor“. A motto našeho tripu bylo na světě. Milionkrát mohl někdo říct „Holba!“ a druhý důrazně odpověděl „Pivo z hor!“ Nedělám si legraci, bylo to stokrát denně. Naneštěstí jsme nikde žádní pivo toho jména nepotkali. Pech.

Hymnou našeho tripu se stala replika ze Simpsonovic seriálu (peťák je znalec), kdy si Marge nechala zvětšit prsa, a na konci po titukách se na motiv toho songu od Bloodhound gangu (?) zpívalo „Kdo vypustil kó-zy ven, ven ven ven.“ Inu, s tímhle nápěvkem jsme si taky vystačili.

A pak, ten první večer, co jsme seděli na opuštěné pláži přejezení čtvrtkilovou klobásou, jsem z písku vyhrabal suchou větvičku topolu (?), která je ne nepodobná kostem lidského prstu, kdyby ten měl více článků, ale tahle předně… „Hele, tahle větvička vypadá jako mrtvá ruka dinosaura.“ Chvilku jsem přemýšlel… „Hm, náš večerní program je opravdu ubohý.“ A hláška výletu byla na světě.

Pokud přiznám, že nejčastější oslovení bylo snowborďácko-mádlovské „ty pochvo!“ a spolunocležníkům se vyhrožovalo překvapivým nočním mukkake, což je znělejší variace na bukkake (dámy znají, pánové si vyhledají na youporn.com), pak už mě budete mít za úplného retarda odmítajícího vyrůst z puberty. Ale bylo to osvobozující a osvěžující. Já po vás holky taky nechci, abyste byly dokonalé.

Vypil jsem tam čtrnáct piv, snědl dva langoše, jednu obří klobásu a čtyři párky v rohlíku. Žádný zázrak. Už se těším na něco poctivého k jídlu. Včetně jízdenek mě ty tři dny přišly na 1300 Kč.

Byl to fajn výlet s kamarády, ale už ty dva dny mi stačily k hlubokým úvahám ohledně vlastností, které na nich nenávidím ;)

Ale ten pocit, kdy jdu polonahý s plně naloženou krosnou po krajnici někam dopředu… tomu se nic nevyrovná.

Je k půl osmé. Asi se projedu na kole.

před devíti roky | Cesty Ze života | 3 komentáře

Komentáře

1 | frettie | před devíti roky

Holbu doporučuju nepít. :)

reagovat

2 | Yourself | před devíti roky

Holba – dobra volba :-P

reagovat

3 | jakub | před devíti roky

Holba ač původně odjinud se stáčela/stáčí v Litovli, to je trochu bokem.

Pít se to dá, ale ne moc a ne moc dlouho.

reagovat

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.