Výlet na Kokořín!

Už třetí den doháním dva týdny zameškané práce, ale na minulý týden si přece jen vzpomenu. Vždyť to byl výlet na Kokořín! Když to srovnám s jinejma …

Vyjeli jsme ve středu ráno, a na dálnici. Nijak jsem to nehnal, poslouchal hučení ložiska, dumal, jestli je pro něj nějaký rozdíl v tom, točí-li se kolo osmdesátkou nebo stopadesátkou … inu, jel jsem pomalu. Před Prahou jsme odpočívali a rozhodli se nejezdit do centra, vzít to po okruhu k letišti a ze Slaného přímo na Mělník. Zajeli jsme si tím asi dost, ale průjezd Prahou v poledne mi rychlejší nepřipadal. V Mělníku jsme se zdrželi jen krátce. Poté, co jsme na náměstí projeli pěší zónou (vůbec mi nedošlo, že ta značka je ekvivalent zákazu vjezdu), a parkovali na místech vyhrazených pro radnici … všude pod dohledem kamer … jsme se rychleji naobědvali, koukli na skorosoutok Labe a Vltavy, a frčeli dál na Kokořín. Dopraváckou obsílku očekávám každým dnem.

Ubytovali jsme se v Penzionu Malba, a šli pěcho na Kokořín. Pěkné to bylo. Byl jsem tam v sedmi letech. Nejvíc mě asi poznamenala výstava starých fotografií, kde tehdejší luxusní podhradí (vilky, hotely, koupaliště) je nyní v dezolátním stavu, vše zarostlé, zakryté stromy … zašlá turistivký sláva 30. let v tahu. Večer jsme si zašli kilometr na jih do jedné z hospod se najíst, a pak si ještě sedli na terase penzionu na poslední pivko, a vzali si lahvinku vína na pokoj … za  330 Kč ntp!

Druhý den hned po snídani na Pokličky, jakési pískovcové útvary. Moc jsem se nevyspal, už od 6:22 jsem slyšel každé šustnutí na libovolné chodbě penzionu … a tak jsme byli ve skalách brzy :) Největší gól byl, že modrá turistická trasa byla ve výsledku toto: výstup po schodech na skálu, pohled na (jeden!) skalní útvar Pokličky, tři kilometry procházka úplně obyčejným lesem k několika dalším pískovcovým skalám (jakých jsou tam všude kolem silnic tři plný prdele), sejití do rokle mezi pískovcovými skalami, a paralelně s původní cestou nahoře návrat tři kilometry zpátky k parkovišti. Jako prošli jsme se hezky, to jo, ale úplně stačilo vylézt ty schody, a pak zase slézt k autu a odjet :-D Poobědvali jsme v Ráji, jeli do Mšena, na penzion, a pak na rozhlednu Vrátenská Hora. Večer do jiné hospody.

V pátek mělo být krásně, a tak jsme ráno vyrazili na Mácháč se koupat. Jenže zase tak hezky nebylo, a tak jsme prohodili cíle a nejdříve vylezli na Bězděz. Ty ptáku, to byl vejšlap. Ale pohled z hradní věže stál za to. Tam jsme byly fakt dlouho … a už bylo i dost teplo na ten skanzen socialismu, kempové pláže u Mácháče. Na dvě hodinky jsme se tam vyplácli do protivného písku, svlažovali se v protivně špinavé vodě, a pak vyrazili na nákupy do České Lípy, aby z té dovolené ivonka taky něco měla. Na večeři jsme šli zase do stejné hospody, a já si tam od servírky vyprosil dva talíře, na kterých servírovali jídlo – očividně byly dle znaku z Hotelu Praha, který táta stavěl, a Kellner zboural, a přišlo mi to jako fajn památka pro tátu – navíc měl dva dny nato narozeniny :) Stejně jako předchozí večer jsme si zahráli člověče nezlob se, a šli spát. Ten den jsem byl vzhůru později, v 6:25 …

Vraceli jsme se přímo přes Prahu, bez zdržení ji projeli od severu k jihu a frčeli po docela zaplněné dálnici domů. Za prahou nás vyšokoval nějaký čurák v mercedesu, který se rozhodl střihnout si to z levého pruhu přes všechny pruhy do pravého odbočováku a projel nám před čumákem s asi tak metrovou „rezervou“ … na infarkt. Pak už jsem se raději držel jen v levém pruhu, a svištěl vpřed. A když jsem se ve 140 vrátil do pravého pomalejšího, tak mě tam šokoval pomalu jedoucí karavan. Sleduju auta před sebou, jestli nebrzdí nebo neblikají, ale nečekal jsem, že něco pojede pomalu bez toho, aby tomu svítily brzdová světla. Takže jsem se nechal trochu zaskočit a pěkně si pobrzdil :) Dálnice, šílenství …

Sobota neděle klid, ale ten návrat k práci … kdybych byl všechno nevyřizoval průběžně během těch dvou týdnů, tak bych se zbláznil. Takhle mi zůstalo třicet mejlů se vším možným, co nešlo řešit z notebooku od snídaně… a jak se mi do toho nechtělo. Dnes už se to dost vytříbilo, ale pořád na mě čekají pořádné špeky.

A ráno, když vstávám, tak se najednou teprve rozednívá. Už je to tu zase. Winter is coming …

před třemi roky | Cesty Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.