Výlet na kolech

Už včera ivonka navrhla, že bychom mohli dnes brzy ráno vyrazit na kolech. Brzy ráno se totiž jezdí nejlépe, řeka voní po chladu, slunce svítí jasně a nebe je modré… během dne se leccos změní. Ale pár sklenek vína a po osmé ráno jsem vstal pouze já a věnoval se práci na webu vesnice

Den byl podezřele chladný, od rána fičel vítr, nebe modré jak… modrá barva. Hned ve mně začal hlodat červík nadějí, že by mohlo být daleko vidět a pokud bychom tedy vyrazili na kolech, pak by se mohlo vyplatit zamířit do kopců, respektive na kopce. A tak se i po obědě stalo.

Nehodlal jsem ivonku nikam honit, včera absolvovala 15km proti větru a dnes se to očividně nemuselo moc změnit, takže stoupání z údolí od řeky na druhý nejvyšší hřebeny hornatiny nám nějaké dvě hodinky zabralo. A to to nebylo ani deset kilometrů. Ale kam spěchat… na jihu se zvedaly kopce, které za normálních dnů nezahlédnete, ale o severu před námi nebylo nic známo, dokud jsme nevyjeli na onen poslední hřeben (cca 750 m.n.m). A pak se otevřela celá ta planina od naší Vysočiny až k hradbě Jeseníků a Orlických hor. Tak daleko bývá vidět opravdu málokdy.

Na hřebenu konečně došlo i na bundy, neustávající vítr by z nás (uprostřed prosluněného letního dne) odvál i ty poslední zbytky tepla. Dál už jen sjezd k babičce na krátký odpočinek a pokračování sjezdu až k hladině přehrady. Jedno proklaté pivko a nahřávání na zahrádce hospody. Zahřátí přišlo vhod, ale chmel mi z nohou vysál poslední zbytky sil Kdybych nebyl takový ochlasta, mohli jsme být dávno doma vysilujícího plahočení

Po čtyřech a půl hodinách návrat domů, odpočinek a válení, večeře… teď půjdeme do pelechu a pustíme si nějaký film.