Z vlaku cestou skrze Vysočinu

Budu psát, protože to nejde jinak. Někde za mými zády a stovky kilometrů kolejí zpět zapadá slunce a zatímco vlak se řítí temnými hvozdy se smutnými pozůstatky sněhu, já sleduji ozářené vrcholky borovic okolních lesů. Nejinak než s Mew – Snow brigade. Zlatavé pruhy posledních paprsků na táhlých loukách kolem tratě, kde jakási vzdálená postava kráčí touto plání s psem bo boku, a jiný je tryskem dobíhá, jak se asi někde zapomněl u břehu řeky a zvláštního pachu. A o stovky metrů dál, na úbočí svahu, po kterém tuším vede zdejší opuštěná trať (ze které během roku zmizely mosty, možná už i koleje), tam se zase po silnici podivně pohybuje postava jiná. S pomocí berlí procházkující důchodce, či kdokoli. To všechno utíká kolem, někdy pomalu a jindy rozmazaně jako nyní, kdy trať přechází z úbočí kopců do ve skále vysekaných koridorů, kam se stěží ty dva vlaky vedle sebe vejdou. Jako tunelem beze stropu rychlík uhání, aby se náhle okolní krajina propadla o desítky metrů níže do údolí řeky a já se ocitl ve výši vrcholků smrkového lesa, po kterém letí stíny vagónů v zapadajícím slunci. A tak jsem se jen s prsty na klávesnici díval a díval. Vracím se domů, řekl jsem si v duchu a – nechápu proč – musel jsem to chvilku rozmrkávat.

Ráno začínalo po páté hodině, kdy jsem se začínal spontánně probírat a už nezabral. Koukal jsem do papírů, racionálně snědl jakési pečivo, abych nepadl hlady a na osmou hodinu se vydal na státnice. Oficiálně na čas 9:30, kdy mělo dojít na mé zkoušení, reálně na 8:00, kdyby se náhodnou nějaký šílenec nedostavil. Což se také stalo a v 8:10 jsem již seděl na potítku a připravoval si otázku číslo 1, Architektury IS/ICT. Tam jde mluvit o čemkoli, ale také se nechá na cokoli zeptat a raději bych dostal nějakou úzce vymezenou otázku. Zkouška začala obhajobou práce, kterou mi vedoucí doporučil naučit se nazpaměť, což jsem z nedostatku času a nedůvěře v paměť ve stresových situacích ani nezkoušel a lehce ji tam oddrmolil podle záchytných bodů. Tam si mě sice vedoucí komise kvůli drobnostem lehce zhoupl, ale stále spíše ve vtipném tónu. Poté otázka, to málo, co jsem si zapomatoval a vrhl na potítku na papír, několik dotazů, opět jako kolegiální rozhovor, pak chvilka čekání přede dveřmi a bylo po všem. Obhajoba za jedna, zkouška za jedna. Je jasné, že síto na lemply a flákače tvoří jiné zkoušky, ne ta závěřečná v bakalářském stupni. Nakonec, se 70% úmrtností, co v bakalářském stupni máme, by to bylo trochu řezání větvě pod sebou samým. Koho by pak týrali na magistrovi, že?

Zařadil jsem se do byrokratického vláčku na překlopení do magisterského studia, kde se k mně již připojil hágen jako post-zkoušková morální podpora. Po necelé hodině bylo po všem, zítra si již mohu sestavovat rozvrh jako magistr a někdy v březnu bude imatrikulace promoce.

Jedno baccardi a stella u Churchilla, což s mým lačným žaludkem udělalo divy, resp. z návratu na kolej mám jednu dlouhou šmouhu… ale potkal jsem Hanku, po měsících. Také ze státnic, také za jedna. Šikovná holka.

A pak už jen … domů. Nebo spíše – za ivonkou. Budeme slavit.