Z vlaku cestou skrze Vysočinu
Budu psát, protože to nejde jinak. Někde za mými zády a stovky
kilometrů kolejí zpět zapadá slunce a zatímco vlak se řítí temnými
hvozdy se smutnými pozůstatky sněhu, já sleduji ozářené vrcholky borovic
okolních lesů. Nejinak než s Mew – Snow brigade. Zlatavé pruhy posledních
paprsků na táhlých loukách kolem tratě, kde jakási vzdálená postava
kráčí touto plání s psem bo boku, a jiný je tryskem dobíhá, jak se asi
někde zapomněl u břehu řeky a zvláštního pachu. A o stovky metrů
dál, na úbočí svahu, po kterém tuším vede zdejší opuštěná trať (ze
které během roku zmizely mosty, možná už i koleje), tam se zase po silnici
podivně pohybuje postava jiná. S pomocí berlí procházkující důchodce,
či kdokoli. To všechno utíká kolem, někdy pomalu a jindy rozmazaně jako
nyní, kdy trať přechází z úbočí kopců do ve skále vysekaných
koridorů, kam se stěží ty dva vlaky vedle sebe vejdou. Jako tunelem beze
stropu rychlík uhání, aby se náhle okolní krajina propadla o desítky
metrů níže do údolí řeky a já se ocitl ve výši vrcholků smrkového
lesa, po kterém letí stíny vagónů v zapadajícím slunci. A tak jsem se
jen s prsty na klávesnici díval a díval. Vracím se domů, řekl
jsem si v duchu a – nechápu proč – musel jsem to chvilku
rozmrkávat.
Ráno začínalo po páté hodině, kdy jsem se začínal spontánně probírat a už nezabral. Koukal jsem do papírů, racionálně snědl jakési pečivo, abych nepadl hlady a na osmou hodinu se vydal na státnice. Oficiálně na čas 9:30, kdy mělo dojít na mé zkoušení, reálně na 8:00, kdyby se náhodnou nějaký šílenec nedostavil. Což se také stalo a v 8:10 jsem již seděl na potítku a připravoval si otázku číslo 1, Architektury IS/ICT. Tam jde mluvit o čemkoli, ale také se nechá na cokoli zeptat a raději bych dostal nějakou úzce vymezenou otázku. Zkouška začala obhajobou práce, kterou mi vedoucí doporučil naučit se nazpaměť, což jsem z nedostatku času a nedůvěře v paměť ve stresových situacích ani nezkoušel a lehce ji tam oddrmolil podle záchytných bodů. Tam si mě sice vedoucí komise kvůli drobnostem lehce zhoupl, ale stále spíše ve vtipném tónu. Poté otázka, to málo, co jsem si zapomatoval a vrhl na potítku na papír, několik dotazů, opět jako kolegiální rozhovor, pak chvilka čekání přede dveřmi a bylo po všem. Obhajoba za jedna, zkouška za jedna. Je jasné, že síto na lemply a flákače tvoří jiné zkoušky, ne ta závěřečná v bakalářském stupni. Nakonec, se 70% úmrtností, co v bakalářském stupni máme, by to bylo trochu řezání větvě pod sebou samým. Koho by pak týrali na magistrovi, že?
Zařadil jsem se do byrokratického vláčku na překlopení do
magisterského studia, kde se k mně již připojil hágen jako
post-zkoušková morální podpora. Po necelé hodině bylo po všem, zítra si
již mohu sestavovat rozvrh jako magistr a někdy v březnu bude
imatrikulace promoce.
Jedno baccardi a stella u Churchilla, což s mým lačným žaludkem udělalo divy, resp. z návratu na kolej mám jednu dlouhou šmouhu… ale potkal jsem Hanku, po měsících. Také ze státnic, také za jedna. Šikovná holka.
A pak už jen … domů. Nebo spíše – za ivonkou. Budeme slavit.
před 13 roky |
VŠE Ze života |
2 komentáře