Za oknem tma a podzim

Poslední srpen byl horký letní den s krásnou nocí, kdy jsme s ivonkou seděli až do půlnoci venku na terase, a s prvním zářím přišlo ochlazení a po třech týdnech také konečně déšť. V sudech a gabčíkovu ani kapka vody, při každém dni betonování obrubníků (a následném umívání míchačky a nářadí) jsme spotřebovali přes 200 litrů vody, k tomu polévání přibývajícího betonu pár konvemi vody několikrát za den … a dva kubíky dešťovky byly pryč. 

Google music mi pouští :music: Texas – Summer Son, jako snad ještě za dob gymplu či kdy … a za okny se tma pod mraky barví do šedomodra. Rozednívá se. Je neděle, a já vstával v pět hodin. Včera jsem byl tak udřený, že jsem šel spát v devět, jen co Bára trochu zabrala a já ji šramotem neprobudil … takže poctivých sedm hodin spánku, jaj! Tedy hybaj vstávat do tmy … a psát na blog :-D 

V týdnu jsme řešili elektřinu – položit do cesty kabely v chráničkách, zatím jen od stání ke staré bráně, kterou časem nahradí nějaká lepší, ideálně automatická. Ale bylo by blbé si za těch pár let říct „Škoda, že jsme si už tehdá při dělání cesty nenatáhli i elektřinu…“. A to nám poradili, ať si tam natáhnu rovnou i síťák pro případný videotelefon. Takže jsem si ve středu odpoledne plivl do dlaní a vykopal 30 metrů 10–15 cm hlubokého štráfku z vnitřní strany jednoho obrubníku – kopat to v trávníku a kypré hlíně, tak není za třicet minut co řešit, ale kopat to ve výkopu cesty, tedy v hlíně, která byla ještě před měsícem půl metru hluboko … kamínky, kameny, kořeny, vše uhutněné, že nešel rýč ani zapíchnout … dřina. Ve čtvrtek přijel táta s mámou a kabely a chráničkami. Dostat do chráničky více jak 30 metrů dlouhý kábl čtyřikrát dvaapůlku, to už chce nějaký nápad, protože v zimě v podkroví to byl opruz i při snaze protáhnout (protlačit) jej pěti metry chráničky. A chytrý nápad je ten, že vezmete igelitový pytlík, vhodně jej zmačkáte, aby prošel chráničkou, a přivážete pevným provázkem. A na druhé straně chráničky přicucnete vysavač. Nastartoval jsem mazlíka, nasadil na chráničku a co nejvíce hrdlo utěsnil, a jen sledoval, jak o třicet metrů dál tátovi mizí provázek v chráničce, až mi za pár sekund pytlík prolétl hadicí až do vysavače. Vydoloval jsem ho z útrob stroje, a táta na druhé straně zatím přivázal kabel, a já ho během chvíle protáhl chráničkou k sobě. To samé se síťákem.

A bylo to nachystáno na pátek, kdy táta dorazil dopoledne (na odpoledne se chystal onen dlouho očekávaný déšť), a chráničky jsme zasypali pískem a vrstvou hlíny, udusali, a v místech průchodu obrubníky nebo očekávaného vyššího namáhání je natvrdo zabetonovali … a mě nějak začalo bolet koleno. Předchozího dne jsme dost pobíhal, podél třicetimetrového kabelu tam a zpátky … právě když si na sebe potřebujeme s tátou volat přes celý pozemek, tak u sousedů budou stříhat živý plot. A několikrát do dílny pro nějaký bazmek, na půdu pro kratší kabel (dvakrát, poprvé jsem se přehlédl a vzal  5×2,5 místo 4×2,5)… a v pátek mě to asi dostihlo, a i když to žádný velký zápřah nebyl, tak jsem po chvíli raději už jen pajdal, protože ohnout koleno bylo čím dál bolestivější. Po obědě jsme s tátou ještě ve sklepě „udělali vodu“ – na starou trubku sloužící k dopouštění vody do topení jsme přidali téčko, a dali dva nové ventily → jeden pro ono dopouštění vody do topení  (s původním nešlo hnout), a druhý pro napojení venkovní hadice. Doteď nebylo možné z domu nijak vyvést vodu, a například napustit sud pitnou vodou (za dlouho trvajícího sucha) … kdybychom byli betonovali o den dva více, musel bych nosit vodu do míchačky v kýblu z koupelny (nebo ji tedy nanosit do sudu večer předtím, asi tak 7× se dvěma 15l kýbly). A tak nyní už mohu natáhnout hadici skrz sklepní okénko a je k čemu připojit, jaj!

Táta poté odjel, a já se vrátil na místo činu s vrtačkou, abych do zdi navrtal kovový trn na podepření oné trubky, která nyní držela jen v závitu a trčela do prostoru – a při častější manipulaci a neustálem pohybu by se mohla v závitu uvolnit a ten by začal kapat. Takže do zdi navrtat dítu, zatlouct trn, a na ten ji položit, a už se hýbat nebude. No ty krávo, vrták projel centimetr omítkou a zastavil se o něco tvrdého. Šutr, tam je určitě šutr. I s příklepem jsem ležel na vrtačce vahou, že kdyby vrták najednou projel skrz (nebo se zlomil), tak se zakousnu do zdi jak do zubařovy noční můry. Naněkolikrát jsem se nakonec do nějakých 8cm provrtal, natloukl a seřízl trn, spokojeně na něj uložil trubku, a ještě vyměnil starou zteřelou hadici od ventilu k trubce topení. Tak to by bylo. Co dál?

No co by, blíží se déšť a sychravé podzimní dny, a ve vlhké staré garáži mi leží navolno zbylých 13 pytlů cementu. Takže jsem vzal roli velkých odpadkových pytlů a šel je pěkně po jednom zapytlovat a uklidit ke zdi. Do toho se již rozpršelo, tak jsem si ještě uklidil nepořádek v dílně, a šel domů. Umyl jsem se, sedl si na gauč, a i když ještě nebylo ani šest, tak mi padala hlava, byl jsem vyřízený … a protože jsem měl od půl osmé hlídat Báru, zatímco máma zase vyrazí na tah, tak mi nezbylo než jít do postele a zkusit se hodinu prospat. Což nebyl problém, probral jsem se o čtvrt na osm nějakým šramotem, madam se právě lifrovala do vany a ivka si před odchodem nasazovala xicht. Madam jsem na Youtube pustil vláčky, regulérní parní lokomotivy, což je její nový hardcore fetiš, do devíti jsme se na ně dívali, a pak jsem ji poslal spát. Sám jsem vydržel až k půlnoci, chvíli nato se vrátila i máma. 

V sobotu jsem poprvé po pár týdnech spal bez budíku, až do devíti. A šel rovnou k PC, protože v pátek jsem nic moc neudělal. Pracoval jsem až někdy do dvou, a pak se přesunul ven. Zabetonové kabely bylo třeba trochu smotat a schovat, ať tu zbytečně (roky) netrčí, různě pouklízet výkop cesty, který už nyní čeká jen na položení geotextilie (pokud se pro ni finálně rozhodnu), a na první vrstvu štěrku. Tu odvízt dvě kolečka hlíny, támhle posbírat kolečko kamení, tady rozbít desetikilkou kusy starého betonu … a pak hřeb celého dne, přeházet lopatou a vidlemi hromadu kompostu z jednoho místa na druhé o metr vedle. Aby se trochu prokypřil a promísil. Poté jsem rozebral plastový kompostér, kam dáváme zbytky z kuchyně a sem tam koš posekané trávy, a kompost z něj rozvezl k tújím. Trochu jsem je zalil, očistil všechno nářadí, pouklízel roztahané věci z celého dne, zamkl dílnu a šel domů.

Asi se udřu. Včera jsem seděl v posledním sluníčku na lavičce, a cítil se zvláštně depresivně unaveně, otráveně. Nebavilo mě to. Pořád něco. Dřina. Práce mě baví, házet lopatou mě baví, vozit kolečka hlíny mě baví, sekat trávu mě baví … jenže teď jsou to týdny a týdny v tahu. Tělo mě bolelo, od pátku mi není moc dobře, jasná známka strhaného břicha,… protrhané nebe, chladný vítr za krkem, začátek podzimu. Taková malá chvilková deprese z toho všeho.

A přesto se nyní ráno dívám z okna, kde se už úplně rozednilo, a překvapila mě mokrá silnice a jemný déšť. A než mě dokázal mozek zastavit, také mi prolétlo hlavou „Doprdele, nebudu moct jít ven něco dělat…“. Ale mohl bych vylézt na půdu dílny a rozbít tam dřevěnou příčku, která ji (zbytečně) dělí na dvě poloviny. To bych mohl, to bych mohl.

před třemi týdny | Ze života | 0 komentářů

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Připojte váš komentář!

Můžete používat Texy! syntaxi.

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.